Lék na život

(A Cure for Wellness, 2016, r. Gore Verbinski)

Lék na život – CinemArt

Na začátek bych rád řekl, že mám fakt rád Gora Verbinského. Jeho Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (Pirates of the Caribbean: The Curse of the Black Pearl, 2003) byli v dětství jedním z mých nejmilovanějších filmů a jeho remake japonského hororu Kruh (The Ring, 2002) patří k mým nejoblíbenějším hororům. Přestože sequely „pirátů“ (2006, 2007) a Osamělý jezdec (The Lone Ranger, 2013) byly, i přes řadu výborných nápadů, řekněme unavené, jeho animák Rango (2011) byl natolik živý a nápaditý, že se na každý jeho další film pořád těším. Teď je tu se svým druhým hororem a i když jsem trochu zklamaný, je to zase něco, co jsem dlouho neviděl.

Velká americká společnost očekává lukrativní obchod, k uskutečnění ale potřebují manažera Pembroka, který se zrovna léčí v odlehlém švýcarském sanatoriu. Vyšlou proto svého možná až příliš ambiciózního pracovníka Lockharta (Dane DeHaan), aby ho přivedl zpět. Okolnosti ho však donutí se v sanatoriu zdržet a ředitel Volmer (Jason Isaacs) ho přesvědčí, aby se sám zapojil do léčby a zmírnil svoji přepracovanost. Samozřejmě netrvá dlouho a zjistí, že alpský institut skrývá temné tajemství, ve kterém hraje velkou roli i zvláštní pacientka Hana (Mia Goth).

Lék na život – CinemArt

Z takovéto synapse film působí značně otřele a taky takový je. Verbinski s týmem se to však nesnaží skrývat a otevřeně odkazuje na gotické horory se všemi klišé s tím spojenými – odloučený zámek na kopci, nedůvěřiví vesničané, šílený vědec, krvavá minulost, zapovězené strašidelné podzemní prostory, atd. – a dává vzpomenout na díla jako Draculu, Frankenstein, Zánik domu Usherů. Podobně jako ona díla a také právě Kruh je „lék“ staromódní mysteriózní horor s důrazem na tajemnou atmosféru. Kdo se dívá na horory kvůli lekačkám a gore odejde z „léku“ s nepořízenou (až na pár okamžiků).

Lék na život – CinemArt

V tom se naplno využije Verbinského vizuální cit.

Temný zvláštně nazalenalý obraz, díky němuž celý film vypadá jakoby byl nemocný a pěkná práce se světlem a stíny pomáhají vystavět pocit tajemna a napětí, což nejlépe funguje během procházení sklepními místnostmi a dlouhými chodbami odkud se každou chvíli může někdo vynořit a Verbinksi má velký smysl pro znepokojivé momenty a kompozice (vana, kádě, zubní vyšetření, ….). A nikdo se nemusí ani moc snažit, aby celý podivně anachronický ústav vypadal „creepy“, hlavně po té úvodní sekvenci s moderními skleněnými budovami, počítači a smartphony.

Lék na život – CinemArt

Problém filmu rozhodně není braková historka, která je jeho námětem, ani tolik ne laciné zvraty z výprodeje a žánrová klišé kam oko dohlédne (koneckonců Scorseseho Prokletý ostrov toho byl plný taky, včetně tajemného majáku a vzpomínek na druhou světovou válku). Jednoduchá story o několika málo faktech je ale ve filmu roztažena na celých 146 minut (s úvodními i závěrečnými titulky).

Dříve jsem si myslel, že za přestřelenou délkou Verbinského předchozích filmů (trojice Pirátů z Karibiku a Osamělý jezdec) mohou scenáristé Ted Elliott a Terry Rossio, jejichž například třetí „piráti“ nabírali délku své jednoduché zápletky tím, že ji zamotávali dalšími a dalšími zradami a výměnami stran, že se v tom málokdo pořádně vyznal a ve výsledku to bylo stejně jedno. „Lék“ zaprvé vede vyprávění vpřed (co se děje v ústavu) a vzad (co se stalo v minulosti) a vedle toho to má linii s otcem Lockharta, kterou jsem upřímně nepochopil a nevím jestli to má vůbec nějakou pointu, a nad tím jakýsi sociálně kritický přesah, jehož pointou si také nejsem jistý. Beztak je to pořád natolik jednoduché a přímé, že je vyprávění rozmělňováno do neúměrné délky. Pro srovnání, Kruh mi přišel o něco složitější a má jen 115 minut.

Zadruhé, stopy vedoucí ke zjištění tajemství se trochu opakují a jsou natolik zřejmé a tak jasně vedou ke konkluzi, že si je nejde nespojovat a nebýt tudíž napřed před filmem. Díky tomu působí dost otravně, že závěrečné odhalení je z nějakého důvodu bizarně rozděleno na tři dílčí a film se promění v čekání na to až všem docvakne o co jde a bude moci přijít nevyhnutelná finální (a zábavně šílená) konfrontace a znejisťující epilog.

Musím ale říct, že je to snímek, který jsem moc rád viděl. Je to pořád osvěžujícím způsobem jiné než, co se, alespoň v našich končinách, dostane do kin. Bez zbytečných potoků krve, křiku a „jump scarů“, za to se starosvětskou atmosférou, roztomile pulpovým příběhem a překvapivě nemalým rozpočtem, který opravdu je vidět. Trochu se bojím, že to skončí finančním propadem a Verbinski se bude muset vrátit k „pirátům“ či něčemu podobnému. Tahle braková tak trochu nepatřičná šílenost z tak trochu jiných časů asi nebude moc atraktivní pro široké publikum. Rozhodně ne se svou mamutí stopáží a nepříliš známým, byť výborným, hercům.