Fantastická zvířata a kde je najít

(Fantastic Beasts and Where to Find Them, 2016, r. David Yates)

Fantastická zvířata a kde je najít - Freeman Ent.

Po pěti letech máme možnost podívat znovu do světa známého z knih a filmů o Harry Potterovi. Zatímco knižně vyšel divadelní scénář Harry Potter a prokleté dítě, který je v podstatě osmým pokračováním a odehrává se 19 let po skončení posledního dílu (podle wikipedie, nečetl jsem to), v kinech se dostáváme do minulosti světa. Jedná se o první díl z plánovaných pěti. Ačkoliv to není špatný zážitek, do chytrého blockbusteru má daleko.

Film slouží hlavně jako úvod do nové epochy a nové oblasti starého známého světa čar a kouzel. Dostáváme se v něm do New Yorku v roce 1926, kam zrovna z cesty kolem světa přijíždí magizoolog Mlok Scamander (Eddie Redmayne) a s sebou má svůj kouzelný kufřík plný různých magických potvor. Nešťastnou náhodou si však vymění kufr s Jacobem Kowalskím (Dan Fogler), který není čaroděj, a tak se několik zvířat dostane ven. Mlok, Jacob a dvě kouzelnice Tina (Katherine Waterston) a Queenie Goldsteinové (Alison Sudol) je musí najít a chytit.

Zápletka tak umožňuje Mlokovi, který je nováčkem v Americe, a Jacobovi, který je nováčkem ve světě kouzelníků, objevovat zákoutí města a americké kouzelnické společnosti, střetávat se s různými postavami, skupinami a samozřejmě potvorami a hlavně společně s divákem žasnout. Žasnout nad novými tvory, kouzly a místy. Snímek bohatě využívá svou vizuální stránku, vzduchem tak pořád něco lítá (od talířů, přes pečivo, po kusy budov), prochází se rozmanitými dekoracemi a z designu zvířat oči přecházejí. To se odehrává v dosti humorném, rozverném tónu a místy některé akce s čarovnými živočichy vypadá trochu jako z grotesky.

Něco takového však samo o sobě nezakládá moc souvislé vyprávění, a tak jsou tam ještě dvě struktury, které mají tón o něco temnější a směřují k budoucím událostem ve fikčním světě. V druhé své vlastní cíle sleduje bystrozor, a do jisté míry záporná postava filmu, Percival Graves (Colin Farrell), ta se pravidelně navrací. Třetí pracuje s postavou černokněžníka Gellerta Grindelwalda, který podniká magické útoky v Evropě, ta se objeví na začátku a na konci a ještě několikrát je zmíněna. Hlavní je Mlokovo blbnutí se zvířaty a procházení se New Yorkem a to je přerušováno scénami, ve kterých se Graves snaží nalézt jakési mocné dítě a souvisí to s tajemnou anomálií. Třetí struktura pak zaprvé slouží jako pozadí příběhu a zároveň souvisí s druhou.

To je řešení teoreticky vhodné, i proto, že v podstatě triviální zápletky se mohou vzájemně posilovat, leč provedení není úplně šťastné. Ty struktury spolu sice souvisí a někdy se i prolínají, dost na to aby snímek nepůsobil úplně rozháraně, ale nejsou na sobě závislé a vzájemně se nepodmiňují. Mlokovo úsilí chytit zvířata nejde nijak proti Gravesovu cíli a ani Mlok nepotřebuje pochytat zvířata, aby mohl vyřešit druhou strukturu, stejně tak Gravesovi může být mladý kouzelník v podstatě šumák, byť ke konci se pro něj Mlokovy znalosti stanou nepohodlné. To nabourává koherenci snímku, ale našťestí právě Mlokovy znalosti a jeho zvířata jsou nakonec to, co všechny struktury v závěrečné části filmu sváže a vyřeší.

S tím souvisí i další problém, dost antiklimatický závěr. Mlok musí vyřešit svou linie, pak i Gravesovu a pak i tu třetí a ještě dva problémy, které se objeví. Domnívám se, že jednotlivá finále jsou na sebe natlačena tak, že není moc času nechat je doznít a každé další oslabuje to předchozí. K tomu bych ještě rád dodal, že Grindelwald má být čaroděj víceméně stejně mocný jako Voldemort, ale to že ho sundá takový ťunťa jako je Mlok Scamander tomu obrazu moc neodpovídá.

Fantastická zvířata a kde je najít je film, ve kterém se v jedné linii chytá bizarní fauna po městě a ve vzduchu se pečou štrúdly, zatímco v druhé se kecá v okázale stinných a stísněných uličkách a domech, přičemž o hladkosti jejich přechodů mám pochyby. Pořád ale lepší blockbuster než třeba Sebevražedný oddíl (Suicide Squad, 2016, r. David Ayer). Osobně bych Vám jako sevřenější a promyšlenější doporučil z poslední doby třeba Star Trek: Do neznáma (Star Trek Beyond, 2016, r. Justin Lin) či Doctora Strangea (2016, r. Scott Derrickson). Na další díly se ale přesto těším, neboť doufám, že se v nich bude méně exponovat a Grindelwald by mohl dělat pořádný bordel.

Doctor Strange

(Doctor Strange, 2016, r. Scott Derrickson)

 

Doctor Strange - Falcon

Dorazilo nové dobrodružství od komiksového nakladatelství a filmového studia MARVEL a s ním v hrané tvorbě zcela nový superhrdina. Kouzelník doktor Strange. Ačkoliv to není bezchybné dílo, jedná se určitě o film, který stojí za to vidět.

Doktor Stephen Strange (Benedict Cumberbatch) je proslulý neurochirurg, jenž pří dopravní nehodě přijde o to, co je pro něj v životě nejcennější. Své zázračné ruce, které byly při nehodě natolik ošklivě poškozeny, že už nebude nikdy schopen operovat. V zoufalé snaze najít léčbu, promrhá Strange veškerý svůj majetek. Poslední dolary utratí za letnku do Nepálu, kde chce najít tajemný Kamar-Taj. Tam nalezne skupinu mystiků ovládající prastaré magické umění a v jejím čele takzvanou Prastarou (Tilda Swinton). Stane se jejím žákem, avšak netuší, že brzy bude hrát důležitou roli v záchraně lidstva před hrozbou, kterou představuje zrádný kouzelník Kaecilius (Mads Mikkelsen).

Film Doctor Strange sice patří do Marvel Cinematic Universe, ale ukazuje úplně novou dosud neprozkoumanou část tohoto světa, úplně nové schopnosti a úplně nová pravidla. Je to čistý příklad „origin story“, příběhu ukazující, jak a proč komiksový protagonista získal své schopnosti a stal se superhrdinou. Seznamování se s novým světem a hlavně proměna hlavní postavy v superhrdinu je tak ve příběhu mnohem důležitější než záchrana Země. Strange je totiž sobecký a arogantní frajírek, během operování pacientů se baví hádáním přehrávaných písniček a podupáváním si do taktu jako by o nic nešlo, pohrdá méně schopným kolegou a zásádně pracuje jen na případech, jak on sám řekne, „hodné jeho talentu“, protože mnohem více než o životy pacientů mu jde o jeho slávu a profesionální pověst. Svět tak může zachránit až poté, co se naučí pokoře své negativní vlastnosti, aniž by však přestal být vtipkujícím frajírkem, obdobně jako Tony Stark/Iron Man.

Nejvíce mají s tímto filmem společného právě snímky Iron Man (2008, r. Jon Favreau) a Thor (2010, r. Kenneth Branagh), které také byly více zaměřené na charakterovou přeměnu protagonisty. V Iron Manovi se Stark dlouho zabýval vynalézáním své zbroje a plány záporáků se až do finále příliš nerozvíjeli, podobně v Thorovi se hlavní hrdina půlku stopáže vyrovnával se svým údělem a musel se obejít se bez většiny svých schopností, než na něj Loki poslal Destroyera. Proto jeden můj kamarád okomentoval Thora jako film, ve kterém se nic neděje a pak se najednou stane všechno. Tady se taktéž dlouho plány záporáků jakoby nehýbou moc kupředu a Stephen Strange v chrámu studuje a proniká do kouzelnických tajů a pracuje na svých schopnostech aby si mohl časem spravit ruce a vrátit se k dřívější profesi. O záporácích se akorát průběžně informuje, kdo jsou a co a proč chtějí. Lineární vyprávění se tak trochu vleče, protože mu trvá než do nového světa pronikne, a nedivím se, že se diváci v kině často koukali do mobilů kolik je hodin.

K tíží nové marvelovky také hovoří fakt, že nemá moc zajímavě nasnímané a sestříhané akční scény. Mají ale jednu velkou výhodu a to, že se vždy odehrávají za velmi bizarních podmínek. Například kouzelnícká manipulace s prostorem, jakou jsem mohli vidět v trailerech, kde se ohýbají a různě mění budovy i celé město, vše se převrací a víří v šílených tvarech a ornamentech. Během jiné akce záporáci chodí po stěnách a stropě, v další sledujeme boj dvou astrálních projekcí neviditelný pro okolí a v té poslední se odehrává souboj postav, zatímco pro okolí ubíhá čas pozpátku. Díky tomu vždy akce vypadá natolik zvláštně a neotřele, že na ní a na celý snímek nelze zapomenout.

A to není všechno. Postavy si ze vzduchu vyčárovávají zbraně složené ze světel, cestují skrze magické portály a surrealisticky barevné dimenze, jenž trochu (ale opravdu jen trochu) připomínají cestování Bifrostem (ten most mezi světy) v Thorech a závěr Ant-Mana (2015, r. Peyton Reed) se subatomární velikostí. Doctor Strange tak nejen rozhodně nevypadá jako ostatní marvelovky, ale osobně mám problém si vzpomenout na film, který by vypadal podobně. Asi proto, že žádný takový neexistuje, z Počátku (Inception, 2010, r. Christopher Nolan) si bere jen pár prvků a podobné to není. Zajímavě je také vyřešené finále, které hrdina nevyhraje bojem a hrubou silou jako jiní Avengeři, ale protivníky převeze čistě svým intelektem.

Film, jehož jednoduchý příběh nenachází moc oporu ve svém těžkopádném vyprávění. Film, který se snaží být vtipný tak, až je občas trochu křečovitý. Film kde Cumberbatch neustále čte knihy nebo mává rukama v chrámu, zatímco do něj Tilda Swinton hučí kvazizenová moudra. Ale film, který má opravdu zajímavý design (pravděpodobně převzatý přímo z komiksu) a neznám žádný podobně vypadající. Hodně se těším na další díl, který nebude muset postavy a pravidla exponovat a bude je moct rozvíjet a blbnou s nimi. Jedna z těch horších marvelovek, přesto vynikající zážitek.

Unavená smrt

(Der müde Tod, 1921, r. Fritz Lang)

Dřív když se řeklo německý expresionismus, tak jsem si zaprvé představoval čistě hororové snímky a zadruhé jsem ho měl spojen jen se třemi filmy, Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920, r. Robert Wiene), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. F.W. Murnau) a Metropolis (1927, r. Fritz Lang). Vůbec mi přitom nevadilo vědomí, že poslední zmíněný film je sci-fi. Proč to ale píši? No, prostě jsem zjistil, že německý expresionismus je víc než tyto tři snímky a zasahuje do větší škály žánrů než jen hororu. Jako právě Unavená smrt. Tento film Fritze Langa zůstává tak trochu ve stínu jeho slavnějšího a oceňovanějšího filmu Metropolis, který se běžně v různých žebříčcích řadí na přední místa (zároveň je to film, jehož obří rozpočet pomohl potopit celé expresionistické hnutí). Rozhodně by však kvůli tomu neměla být upozaďována, neboť se také jedná o dílo opravdu promyšlené a vynikající.

Film nejspíše vznikl pod vlvem o pět let staršího slavného amerického filmu Intolerance (Intolerance: Love's Struggle Throughout the Ages, 1916, r. D.W. Griffith) a vypráví o milenecké dvojici, která přicestovala do jedné vesnice, kde si své tajné sídlo vybudoval Smrt. Poté co si Smrt odvede jejího snoubence, se mladá žena vydá do sídla Smrti a pokouší se jeho život získat zpět. Smrt svolí a umožní získat mužův život zpět tím, že žena uchrání před zhasnutím alespoň jednu ze tří svící, jenž symbolizují lidské životy. To slouží režisérovi jako rámec pro další tři krátké příběhy. Tento Langův narativně velmi odvážný snímek obsahuje techniku příběh v příběhu a také vložený flashback a jednu zajímavou manipulaci s plynutím času.

Každý příběh se odehrává v jiném prostředí a trochu jiném období. První z oněch tří je dobrodružný film z arabské země, druhý je umístěn do renesančních Benátek a třetí je komediální příběh odehrávající se ve středověké Číně. Všechny tři jsou vlastně paralely k rámcovému příběhu. Vždy se jedna žena snaží zachránit život muži, kterého miluje před mocnějšími bytostmi (arabský kalif, italský vysoký šlechtic, čínský císař), stejně jako se protagonistka rámcového příběhu snaží zachránit svého snoubence od skonu, o nemž, jak ji Smrt řekne, rozhodl sám Bůh. To je také leitmotiv celého filmu: souboj lásky a smrti. Aby paralela ještě vynikla hrají klíčové role stejní herci.

Na rozdíl od Intolerance Lang nesestříhal příběhy paralelní montáží a nevypráví tak čtyři oddělené syžety jakoby současně, ale přerušil vyprávění rámcového příběhu a ostatní vložil do něj seřazené za sebou. To se může zdát jako mnohem jednodušší vyprávěcí struktura než zvolil Griffith ve svém spektáklu, ale má své opodstatnění. Podle mne to hlavně přispívá k vystupňování napětí. Nejde totiž jen o napětí jestli svého milence zachrání jen například princezna Zobeida (příběh první svíce), pokud ho nezachrání, tak tak se protagonistce z rámcového příběhu sníží šance na záchranu toho jejího. S každým příběhem se tak šance zmenšuje a napětí vzrůstá. Proto také je příběh poslední svíce nejdelší. Zároveň ale snímek působí méně soudržně.

Filmy německého expresionismu jsou založeny především na mizanscéně (vše co se objeví ve filmovém okénku). Unavená smrt je film hodně výpravný, ve vetší či menší míře expresionisticky stylizovaný. Kompozice tvoří výrazné kostými, bohaté dekorace a různorodá prostředí od středověkého Německa, po exotické lokace Arábie a Číny vypadají opravdu živě, bohatě a velmi efektně. Taktéž výborně vypadají filmové triky, kterých je film, a zvlášť čínský příběh, plný. To zahrnuje různá zjevování se a proměny postav, let na létajícím koberci, létající kůň a několik dalších.

Osobně mi přijde, že na toto období je tento film překvapivě akční, je v něm mnoho různého pohybu a taktéž akční scény jako útěk před pronásledovateli nebo třeba šermířský souboj. Viděl jsem od Fritze Langa zatím jen dva snímky, právě Unavenou smrt a Metropolis, a oba se mi zdáli o něco svižnější a akčnější než díla ostatních režisérů (což neznamená nezbytně lepší).

Fritz Lang byl režisér, který výborně zvládal jak atmosférické, tak akční momenty, nebál se vypravěčsky trochu experimentovat a měl dozajista úchvatný smysl pro vizuál. A tento film je toho důkazem, byť je to jen jeden z prvních kroků na cestě k projektům ještě velkolepějším, hlavně tedy jeho megalomanskou, dechberoucí sci-fi. Ačkoli bych Unavenou smrt neoznačil za jeho mistrovské dílo zcela jistě je to dílo, které vyniká a je hodno pozornosti.