To – Vertical Ent. |
Adaptace děl Stephena Kinga to mívají
těžké, poslední pokus – Temná věž (The Dark Tower,
r. Nikolaj Arcel)– skončil v podstatě nezdarem. Tento rok
dostaneme druhou kingovku, adaptaci legendární knihy To.
Zároveň se jedná už o druhý pokus zadaptovat tento Kingův
monstrózní román, první vznikla pro televizi v roce 1990. Nový film měl být režírovaný Carym Fukunagou (například první
řada seriálu Temný případ
– True Detective), po jeho rozchodu se studiem však adaptace
přistála v rukou Andyho Muschiettiho (horor Mama
z roku 2013).
V osmdesátých letech v americkém
maloměstě Derry ve státě Maine v osmdesátých letech se dějí
podivné věci. Lidé, a zvláště děti, se tu ztrácejí mnohem
více než v jiných oblastech. Sedm dětí na kraji puberty
začínají, ale vidět ještě něco více, vidí se v okolí
pohybovat tajemného strašidelného klauna. Spolu se musí zlu v
nevinné podobě postavit a zabránit dalším příšerným
událostem ve městě.
Kingova kniha výpráví přes dvě hlavní časové linie, jednu s dětskými
hrdiny odehrávající se v 50. letech a druhou s hrdiny dospělými
odehrávající se v 80. letech. Kolem toho se pak motá řada
vedlejších postav s hutnými mikropříběhy v těchto dvou
časových liniích a několik nás zavádí i hlouběji v minulosti městečka Derry. Televizní
adaptace se snažila zachovat práci s dvěma časovými liniemi a
jejich prolínáním, leč podle mého ne moc úspěšně. Pro nové
zpracování se tvůrci rozhodli pracovat čistě jen s dětskou
linií příběhu a přesunuli ji do 80. let (přičemž potenciální
druhý díl s dospělými se tedy bude odehrávat v současnosti).
Narozdíl od verze z roku 1990, tak má Muschiettiho To
klasičtější strukturu a normální a jasný dějový oblouk,
takže velmi dobře šlape a lépe odsýpá. Má však problém, že
nechá jako v předloze stejný počet hrdinů, sedm. Protože každý
musí mít svoje vlastní individuální setkání s klaunem, trvá
dost dlouho než všichni mají svou zkušenost, sejdou se a konečně
se rozhodnou, že je čas něco udělat, Bill je sice rozhodnut
vypátrat svého bratra, ale až do cca půlky toho k tomu moc
nenadělá, kromě jedné návštěvy kanálu. Postavy jsou tak docela dlouho odsouzeny trochu k pasivitě. Sedm postav je podle mne prostě moc a
není kvůli tomu čas na vedlejší postavy jako rodiče hrdinů,
šikanista Henry Bowers nebo i sám záporák klaun Pennywise, na kterého zbylo překvapivě málo prostoru.
Samotná setkání
s úhlavním monstrem jsou do děje zabudována relativně organicky,
mnohem přirozeněji než ve verzi z roku 1990, kde působí spíš
mechanicky. Zkusím srovnat dvě scény v těchto snímcích. A to setkání
Eddieho Kaspbraka se Zlem.
První
film vypráví s pomocí flashbacků dospělých postav do dětských
let. K Eddiemu se dostáváme poté, co jsme opustili Beverly v
taxíku. Po střihu vidíme Eddieho jak si balí léky a při
rozhovoru se ženou, jenž je odhalena jako jeho matka, je
vysvětleno, že dostal telefonát od Mika Hanlona a že musí pryč.
Proti její vůle odejde a nastoupí do auta ke svému příteli a
kolegovi v byznysu a má flashback. Flashback zahrnuje Eddieho s
partou v kině,
a v Ladech, poté se Eddie vrací
domů s přáteli. Objeví se Eddieho matka, vyčte Eddiemu, že se o
něj bála, co byl pryč, a zakáže Eddiemu jít další den s
přáteli ven a řekne mu: „Žádný tělocvik ani, sprchy s
ostatními. Nechci, abys od nich něco chytil.“ To slouží jako
zvukový můstek do další scény. Učitel tělocviku odchytne na
chodbě Eddieho a nařídí mu, aby se osprchoval. Eddie je pak
ohrožován oživlými sprchami a setká se s Pennywisem. To je pak zakončeno
prolínačkou na dospělého Eddieho odjíždějícího vlakem.
Nová
verze nepoužívá flashbacky a vypráví kontinuálně. Parta se v
Benově pokoji baví o tragických událostech v Derry a zmíní se
studna, jenž by mohla být stopou. Poté Eddie jde domů. Cestou se
zatoulá a skončí u starého rozpadlého domu, o kterém se později
dozvíme, že v něm je právě ta studna, kudy vede cesta do
klaunova doupěte. Eddie dostane signál z hodinek, že si má vzít
léky, jenž jsou už dříve zmíněny. Poté co se z domu ozve
tajemný hlas Eddie rozsype své pilulky a když se je snaží
sesbírat nejednou se objeví Pennywise, který na sebe vzal podobu
malomocného. Eddie ho později popíše ostatním jako „chodící
infekci“, což odkazuje na scénu u kanálu v Ladech, ve kterém je
představen Eddieho strach z chorob. Poté co se dozví, že to ve
skutečnosti byl Pennywise, který náhle zmizí se přesuneme do
další scény.
V první verzi je scéna
trochu více odříznutá od zbytku. S Eddiho matkou se
setkáváme poprvé a naposled, stejně tak tělocvikář, sprchy, ….
Byť film na který koukali v kině a střet s Henrym tamtéž vede
do Ritchieho flashbacku, kde Henryho odplata za událost v kině je
důvodem pro Ritchieho střetnutí s Pennywisem v podobě vlkodlaka,
to je ale také pro řetězec vyprávění spíše marginální.
Odtrženosti také napomáhá flashbacková struktura, která dvě
vyprávění do jisté míry přerušuje a vadí její mechanická
podoba telefonát-flashback-setkání se zlem-vystoupení z
flashbacku. Druhá verze není úplně hladká, ale setkání je o
něco lépe vpleteno do příběhu pomocí rozvíjejících se motivů
jako léky či strach z chorob (ten je první verzi také, jen je
mnohem zanedbatelnější) a starý dům do kterého se postavy ještě
dvakrát vrátí. Verze z roku 1990 je tak mnohem rozvolněnější,
než relativně sevřená nová verze.
Problém
je, že ve Pennywisově strašení není moc vývoj. Ve filmu V
zajetí démonů (The
Conjuring, 2013, r. James Wan)
se strašení proměňuje, stupňuje, nabývá na intenzitě a až do
finále s tím jak se zlo přibližuje a nabývá na síle. Od
podezřelého chování psa, přes vrzání dveří, chytání lidí
za nohy až po závěrečné posednutí. V Muschiettiho filmu
Pennywise od začátku používá stejnou, nebo alespoň podobnou,
metodu. Vždy se někde nečekaně objeví a přepadne svou oběť.
Chybí tomu ta důkladná a trpělivá výstavba děsu. Souviset to
může se zmíněným velkým počtem postav a není čas pracovat
s postupným zintenzivňováním Pennywisových akcí. Ve strašidelných
scénách najedeme několik velmi pěkných momentů s trochu větší
trpělivější. Jako třeba, když se Ben setká s klaunem v podobě
bezhlavého dítěte, vidíme pouze postavu na schodech jejíž horní
část je zakryta zárubní dveří a až poté co udělá dva kroky
vpřed zjistíme, že nemá hlavu. Nebo moment kdy se Henry zadívá
mimo obraz, parťáci se ho zeptají co vidí. On neodpoví a rozejde
se směrem kam hledí. V dalším záběru pak vidíme Henryho
hledícího mimo rám a pohyb kamery odhalí balónek, poté provázek
balónku přivázaný k poštovní schránce. V jiném filmu bychom
mohli vidět rovnou celou postavu přízraku, nebo v druhém příkladu
střih na pohled a vidět to celé. Tohle není zbrklé ale naopak
rozvážné s pěkným budováním napětí. Škoda, že takto
nefunguje celý film.
I tak
ale patří setkání s klaunem k silným a intenzivní a vizuálně
povedeným momentům, i když si Muschietti vypomáhá různými
hororovými klišé (blikající žárovky, zavírané dveře, …) a
některé momenty jsou zbytečně grafické, či přepálené. Smrt
Georgieho například v Tom z roku 1990 vypadá takto: Po
rozhovoru s Georgiem Pennywise podává chlapci jeho loďku.
Klaunovi se v tu chvíli změní výraz …… a chytne Georgieho za ruku.
Dostaneme jeho reakci.
Klaun s vyceněnými zuby se v detailním záběru naklání vpřed směrem ke kameře …
… a následně se obraz rozplyne a promění na záběr rakve.
Evokativní a účinné bez zbytečného násilí a krve. U Muschiettiho dostáváme scénu, kdy vidíme klauna ukusujícího ruku a chlapce snažícího se poté odplazit pryč od kanálu, ale ruka ho stáhne dovnitř. Druhým příkladem budiž scéna, kdy Beverly slyší hlasy z odtoku umyvadla, aby se následně z odtoku vyšla krev, jenž znečistí koupelnu. V prvním filmu:
Zatímco ve druhém vytryskne v obrovské gejzíru a vymaluje celou koupelnu (z obrázku z traileru to není úplně patrné, leč jiný materiál nemám).
Přesto povedené, zvláště scéna v garáži s promítačkou je velmi silná. Hodně tomu pomáhá, že na svém nepříliš velkém prostoru je Bill Skarsgård jako klaun Pennywise vynikající.
Muschiettiho To hodně táhnou postavy dětských
hrdinů. Všichni do jednoho jsou velmi dobře obsazení, a tak jsou
to nejen sympaťáci, kterým se dá fandit, ale i jsou to dobré
herecké výkony. Velmi pěkná práce se zobrazením dětství a
dospívání, první lásky a raná přátelství na život a na
smrt. Slušně jsou vyvedené jejich charakterové oblouky, co se
týče osamostatnění se od rodičů a postavení se vlastnímu
strachu. Pocit nostalgie po dětství přijde nejednou, stejně jako
úsměv nad několika scénami bezstarostného užívaní si léta.
Nové To je pěkný studiový horor.
Nijak zvlášť vynalézavý a ani výrazně strašidelný, leč
intenzivní scény nechybí a dobře se povedlo v něm vybalancovat
vtip, strašení a jistou dávku nostalgie po dětství. Jeho temný
ponurý vizuál pomáhá dotvořit dusivou atmosféru zlem zaníceného
maloměsta. Nikdy však nemá čas ani prostor důkladně budovat
strach a samozřejmě chybí to působení zla napříč časem.
Stále však příjemná adaptace Kingova díla. Což je vzácné
zboží.
Originální název: It
USA, 2017, 135 min
Režie: Andrés Muschietti
Scénář: Cary Fukunaga, Chase Palmer, David Kajganich
Kamera: Chung-hoon Chung
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Jeremy Ray Taylor, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer, Chosen Jacobs, Wyatt Oleff, Bill Skarsgård, Nicholas Hamilton a další
Žádné komentáře:
Okomentovat