13. 9. 2017

Recenze | To noční můry nezpůsobí, ale dobře balancuje se vtipem, strašením a nostalgií po dětství

To – Vertical Ent.
Adaptace děl Stephena Kinga to mívají těžké, poslední pokus – Temná věž (The Dark Tower, r. Nikolaj Arcel)– skončil v podstatě nezdarem. Tento rok dostaneme druhou kingovku, adaptaci legendární knihy To. Zároveň se jedná už o druhý pokus zadaptovat tento Kingův monstrózní román, první vznikla pro televizi v roce 1990. Nový film měl být režírovaný Carym Fukunagou (například první řada seriálu Temný případTrue Detective), po jeho rozchodu se studiem však adaptace přistála v rukou Andyho Muschiettiho (horor Mama z roku 2013).

V osmdesátých letech v americkém maloměstě Derry ve státě Maine v osmdesátých letech se dějí podivné věci. Lidé, a zvláště děti, se tu ztrácejí mnohem více než v jiných oblastech. Sedm dětí na kraji puberty začínají, ale vidět ještě něco více, vidí se v okolí pohybovat tajemného strašidelného klauna. Spolu se musí zlu v nevinné podobě postavit a zabránit dalším příšerným událostem ve městě.

Kingova kniha výpráví přes dvě hlavní časové linie, jednu s dětskými hrdiny odehrávající se v 50. letech a druhou s hrdiny dospělými odehrávající se v 80. letech. Kolem toho se pak motá řada vedlejších postav s hutnými mikropříběhy v těchto dvou časových liniích a několik nás zavádí i hlouběji v minulosti městečka Derry. Televizní adaptace se snažila zachovat práci s dvěma časovými liniemi a jejich prolínáním, leč podle mého ne moc úspěšně. Pro nové zpracování se tvůrci rozhodli pracovat čistě jen s dětskou linií příběhu a přesunuli ji do 80. let (přičemž potenciální druhý díl s dospělými se tedy bude odehrávat v současnosti). Narozdíl od verze z roku 1990, tak má Muschiettiho To klasičtější strukturu a normální a jasný dějový oblouk, takže velmi dobře šlape a lépe odsýpá. Má však problém, že nechá jako v předloze stejný počet hrdinů, sedm. Protože každý musí mít svoje vlastní individuální setkání s klaunem, trvá dost dlouho než všichni mají svou zkušenost, sejdou se a konečně se rozhodnou, že je čas něco udělat, Bill je sice rozhodnut vypátrat svého bratra, ale až do cca půlky toho k tomu moc nenadělá, kromě jedné návštěvy kanálu. Postavy jsou tak docela dlouho odsouzeny trochu k pasivitě. Sedm postav je podle mne prostě moc a není kvůli tomu čas na vedlejší postavy jako rodiče hrdinů, šikanista Henry Bowers nebo i sám záporák klaun Pennywise, na kterého zbylo překvapivě málo prostoru.

Samotná setkání s úhlavním monstrem jsou do děje zabudována relativně organicky, mnohem přirozeněji než ve verzi z roku 1990, kde působí spíš mechanicky. Zkusím srovnat dvě scény v těchto snímcích. A to setkání Eddieho Kaspbraka se Zlem.

První film vypráví s pomocí flashbacků dospělých postav do dětských let. K Eddiemu se dostáváme poté, co jsme opustili Beverly v taxíku. Po střihu vidíme Eddieho jak si balí léky a při rozhovoru se ženou, jenž je odhalena jako jeho matka, je vysvětleno, že dostal telefonát od Mika Hanlona a že musí pryč. Proti její vůle odejde a nastoupí do auta ke svému příteli a kolegovi v byznysu a má flashback. Flashback zahrnuje Eddieho s partou v kině, a v Ladech, poté se Eddie vrací domů s přáteli. Objeví se Eddieho matka, vyčte Eddiemu, že se o něj bála, co byl pryč, a zakáže Eddiemu jít další den s přáteli ven a řekne mu: „Žádný tělocvik ani, sprchy s ostatními. Nechci, abys od nich něco chytil.“ To slouží jako zvukový můstek do další scény. Učitel tělocviku odchytne na chodbě Eddieho a nařídí mu, aby se osprchoval. Eddie je pak ohrožován oživlými sprchami a setká se s Pennywisem. To je pak zakončeno prolínačkou na dospělého Eddieho odjíždějícího vlakem.

Nová verze nepoužívá flashbacky a vypráví kontinuálně. Parta se v Benově pokoji baví o tragických událostech v Derry a zmíní se studna, jenž by mohla být stopou. Poté Eddie jde domů. Cestou se zatoulá a skončí u starého rozpadlého domu, o kterém se později dozvíme, že v něm je právě ta studna, kudy vede cesta do klaunova doupěte. Eddie dostane signál z hodinek, že si má vzít léky, jenž jsou už dříve zmíněny. Poté co se z domu ozve tajemný hlas Eddie rozsype své pilulky a když se je snaží sesbírat nejednou se objeví Pennywise, který na sebe vzal podobu malomocného. Eddie ho později popíše ostatním jako „chodící infekci“, což odkazuje na scénu u kanálu v Ladech, ve kterém je představen Eddieho strach z chorob. Poté co se dozví, že to ve skutečnosti byl Pennywise, který náhle zmizí se přesuneme do další scény.

V první verzi je scéna trochu více odříznutá od zbytku. S Eddiho matkou se setkáváme poprvé a naposled, stejně tak tělocvikář, sprchy, …. Byť film na který koukali v kině a střet s Henrym tamtéž vede do Ritchieho flashbacku, kde Henryho odplata za událost v kině je důvodem pro Ritchieho střetnutí s Pennywisem v podobě vlkodlaka, to je ale také pro řetězec vyprávění spíše marginální. Odtrženosti také napomáhá flashbacková struktura, která dvě vyprávění do jisté míry přerušuje a vadí její mechanická podoba telefonát-flashback-setkání se zlem-vystoupení z flashbacku. Druhá verze není úplně hladká, ale setkání je o něco lépe vpleteno do příběhu pomocí rozvíjejících se motivů jako léky či strach z chorob (ten je první verzi také, jen je mnohem zanedbatelnější) a starý dům do kterého se postavy ještě dvakrát vrátí. Verze z roku 1990 je tak mnohem rozvolněnější, než relativně sevřená nová verze.

Problém je, že ve Pennywisově strašení není moc vývoj. Ve filmu V zajetí démonů (The Conjuring, 2013, r. James Wan) se strašení proměňuje, stupňuje, nabývá na intenzitě a až do finále s tím jak se zlo přibližuje a nabývá na síle. Od podezřelého chování psa, přes vrzání dveří, chytání lidí za nohy až po závěrečné posednutí. V Muschiettiho filmu Pennywise od začátku používá stejnou, nebo alespoň podobnou, metodu. Vždy se někde nečekaně objeví a přepadne svou oběť. Chybí tomu ta důkladná a trpělivá výstavba děsu. Souviset to může se zmíněným velkým počtem postav a není čas pracovat s postupným zintenzivňováním Pennywisových akcí. Ve strašidelných scénách najedeme několik velmi pěkných momentů s trochu větší trpělivější. Jako třeba, když se Ben setká s klaunem v podobě bezhlavého dítěte, vidíme pouze postavu na schodech jejíž horní část je zakryta zárubní dveří a až poté co udělá dva kroky vpřed zjistíme, že nemá hlavu. Nebo moment kdy se Henry zadívá mimo obraz, parťáci se ho zeptají co vidí. On neodpoví a rozejde se směrem kam hledí. V dalším záběru pak vidíme Henryho hledícího mimo rám a pohyb kamery odhalí balónek, poté provázek balónku přivázaný k poštovní schránce. V jiném filmu bychom mohli vidět rovnou celou postavu přízraku, nebo v druhém příkladu střih na pohled a vidět to celé. Tohle není zbrklé ale naopak rozvážné s pěkným budováním napětí. Škoda, že takto nefunguje celý film.

I tak ale patří setkání s klaunem k silným a intenzivní a vizuálně povedeným momentům, i když si Muschietti vypomáhá různými hororovými klišé (blikající žárovky, zavírané dveře, …) a některé momenty jsou zbytečně grafické, či přepálené. Smrt Georgieho například v Tom z roku 1990 vypadá takto: Po rozhovoru s Georgiem Pennywise podává chlapci jeho loďku. 
Klaunovi se v tu chvíli změní výraz …
… a chytne Georgieho za ruku.
Dostaneme jeho reakci.
Klaun s vyceněnými zuby se v detailním záběru naklání vpřed směrem ke kameře …
… a následně se obraz rozplyne a promění na záběr rakve.
Evokativní a účinné bez zbytečného násilí a krve. U Muschiettiho dostáváme scénu, kdy vidíme klauna ukusujícího ruku a chlapce snažícího se poté odplazit pryč od kanálu, ale ruka ho stáhne dovnitř. Druhým příkladem budiž scéna, kdy Beverly slyší hlasy z odtoku umyvadla, aby se následně z odtoku vyšla krev, jenž znečistí koupelnu. V prvním filmu:
Zatímco ve druhém vytryskne v obrovské gejzíru a vymaluje celou koupelnu (z obrázku z traileru to není úplně patrné, leč jiný materiál nemám).
Přesto povedené, zvláště scéna v garáži s promítačkou je velmi silná. Hodně tomu pomáhá, že na svém nepříliš velkém prostoru je Bill Skarsgård jako klaun Pennywise vynikající.

Muschiettiho To hodně táhnou postavy dětských hrdinů. Všichni do jednoho jsou velmi dobře obsazení, a tak jsou to nejen sympaťáci, kterým se dá fandit, ale i jsou to dobré herecké výkony. Velmi pěkná práce se zobrazením dětství a dospívání, první lásky a raná přátelství na život a na smrt. Slušně jsou vyvedené jejich charakterové oblouky, co se týče osamostatnění se od rodičů a postavení se vlastnímu strachu. Pocit nostalgie po dětství přijde nejednou, stejně jako úsměv nad několika scénami bezstarostného užívaní si léta.

Nové To je pěkný studiový horor. Nijak zvlášť vynalézavý a ani výrazně strašidelný, leč intenzivní scény nechybí a dobře se povedlo v něm vybalancovat vtip, strašení a jistou dávku nostalgie po dětství. Jeho temný ponurý vizuál pomáhá dotvořit dusivou atmosféru zlem zaníceného maloměsta. Nikdy však nemá čas ani prostor důkladně budovat strach a samozřejmě chybí to působení zla napříč časem. Stále však příjemná adaptace Kingova díla. Což je vzácné zboží.


To
Originální název: It
USA, 2017, 135 min
Režie: Andrés Muschietti
Scénář: Cary Fukunaga, Chase Palmer, David Kajganich
Kamera: Chung-hoon Chung
Hudba: Benjamin Wallfisch
Hrají: Jaeden Lieberher, Sophia Lillis, Jeremy Ray Taylor, Finn Wolfhard, Jack Dylan Grazer, Chosen Jacobs, Wyatt Oleff, Bill Skarsgård, Nicholas Hamilton a další

Žádné komentáře:

Okomentovat

Recenze | Noví mutanti se stávají dospělými

Noví mutanti – Falcon a.s. Noví mutanti jsou v kinech už pár týdnů, a přestože jsem je již viděl před docela dlouhou dobou, stejně si mys...