Už od období těsně po druhé
světové válce čelil film (hlavně americký) úpadku návštěvnosti
kin. Mohla za to změna životního stylu a konkurence jiných forem
zábavy, lidé více sportovali poslouchali desky a také se v té
době stala televize v domácnostech relativně běžnou. Filmový
průmysl v čele s Hollywoodem se tomu samozřejmě snažil čelit a
udělat film v kině mnohem atraktivnější, aby si člověk raději
zašel do kina, než seděl doma před televizí. Změnil se tedy
zvukový a obrazový design filmů. Rozšířilo se používání
barevného obrazu, zvláště u velkofilmové produkce využívající
materiál Technicolor, který poskytoval velmi výrazné a bohaté
barvy. Do té doby byla barva vyhrazena muzikálům a fantaskním
filmům jako Čaroděj ze země Oz a divíci ji vnímali spíše
jako nerealistický prvek. Taktéž se rozšířilo používání
širokoúhlých formátů a promítání na velká plátna pomocí
širokoformátových systémů jako Cinerama, CinemaScope či
VistaVision atd. Co se zvuku týče, zavedl se v kinosálech
vícekanálový zvuk. Snaha vylákat lidi z obýváků pak vedla k
ještě ke krátkodobým nepříliš úspěšným pokusům jako
stereoskopický formát (3D filmy – vynález už z období němého
filmu, jenž byl opuštěn pro nedostatek zájmu) a olfaktorické
systémy (přidávající do filmu vůně) jako Smell-O-Vision a
Aromo-Rama. Nikdy se však nepodařilo obnovit obrovskou návštěvnost
z předcházejícího období a filmový průmysl bojuje s
návštěvností dodnes. Čato tím, že navrací zmíněné
technologie převlečené za žhavou novinku (formát IMAX, 3D filmy
a 4DX).
Nové technologie