Recenze | Noví mutanti se stávají dospělými

Noví mutanti – Falcon a.s.

Noví mutanti jsou v kinech už pár týdnů, a přestože jsem je již viděl před docela dlouhou dobou, stejně si myslím, že stojí za to se u nich na chvíli zastavit. Nemají moc vysoké hodnocení a já chápu proč, ale stejně jsem přesvědčen, že jsou zajímavým filmem, který stojí za to někdy vidět.

Noví mutanti vychází z několika žánrů. Jednak je to superhrdinský film (samozřejmě), kde určité postavy žijí ve světě, kde někteří lidé mají sadu zvláštní nadlidských schopností a pomocí nich musí porazit záporáka. Jednak je to tentokrát horor, kde postavy zažívají strach (a my bychom měli s nimi) a snaží se ho překonat, popřípadě odhalit jeho podstatu. A konečně tzv. coming-of-age film (film o dospívání), kdy postavy dospívají a přijímají vlastní novou identitu dospělého. Takovou kombinací je to zas trochu jiný způsob uchopení superhrdinského filmu.

Z hororu přebírá určitá finanční omezení (jaká tento žánr často má) a je soustředěn na jedno uzavřené místo a velmi málo postav. V tomto malém uzavřeném místě, kterým je areál nemocnice, najdeme pět mladistvých mutantů a jednu doktorku pracující pro tajemného nadřízeného. Mutanti by se rádi dostali ven z ústavu, ale nemají jak, protože jim v tom brání doktorka Reyesová, která je chce naopak držet uvnitř dokud nezjistí jaké schopnosti mají, jak fungují a jak je zvládat.

Recenze | To noční můry nezpůsobí, ale dobře balancuje se vtipem, strašením a nostalgií po dětství

To – Vertical Ent.

Adaptace děl Stephena Kinga to mívají těžké, poslední pokus – Temná věž (The Dark Tower, r. Nikolaj Arcel)– skončil v podstatě nezdarem. Tento rok dostaneme druhou kingovku, adaptaci legendární knihy To. Zároveň se jedná už o druhý pokus zadaptovat tento Kingův monstrózní román, první vznikla pro televizi v roce 1990. Nový film měl být režírovaný Carym Fukunagou (například první řada seriálu Temný případ – True Detective), po jeho rozchodu se studiem však adaptace přistála v rukou Andyho Muschiettiho (horor Mama z roku 2013).

V osmdesátých letech v americkém maloměstě Derry ve státě Maine v osmdesátých letech se dějí podivné věci. Lidé, a zvláště děti, se tu ztrácejí mnohem více než v jiných oblastech. Sedm dětí na kraji puberty začínají, ale vidět ještě něco více, vidí se v okolí pohybovat tajemného strašidelného klauna. Spolu se musí zlu v nevinné podobě postavit a zabránit dalším příšerným událostem ve městě.

Kingova kniha výpráví přes dvě hlavní časové linie, jednu s dětskými hrdiny odehrávající se v 50. letech a druhou s hrdiny dospělými odehrávající se v 80. letech. Kolem toho se pak motá řada vedlejších postav s hutnými mikropříběhy v těchto dvou časových liniích a několik nás zavádí i hlouběji v minulosti městečka Derry. Televizní adaptace se snažila zachovat práci s dvěma časovými liniemi a jejich prolínáním, leč podle mého ne moc úspěšně. Pro nové zpracování se tvůrci rozhodli pracovat čistě jen s dětskou linií příběhu a přesunuli ji do 80. let (přičemž potenciální druhý díl s dospělými se tedy bude odehrávat v současnosti). Narozdíl od verze z roku 1990

Recenze | Dunkerk posadí diváka na pláž mezi vojáky

Dunkerk – Freeman Ent.

 

Christopher Nolan je dnes jedním z nejrespektovanějších současných režisérů. Stojí za filmy, které vždy představují určitým způsobem výzvu, pro filmaře i pro diváka. Ve všech svých filmech, s čestnou výjimkou posledních dvou Temných rytířů, si pohrává si se strukturou vyprávění, pořadím scén, úrovněmi vyprávění a podobně. U trilogie o Temném rytíři bylo zase výzvou zasazení komiksového hrdiny do co nejvíce skutečného světa. Nolan také nesetrvává u jednoho žánru a tentokrát se rozhodl podívat na válečný film. A opět se jedná dílo jaké jsem už dlouho neviděl a které zase má zajímavý tvar.

Film se odehrává během druhé světové války roku 1940 a vypráví o operaci Dynamo, obrovské hromadné evakuaci spojeneckých vojsk uvízlých na pláži u francouzského města Dunkerk, oblíčených armádou nacistického Německa. Vojska čítala asi 400 tisíc vojáků a byla konstantně ohrožována nálety německých letadel a bylo skoro nemožné je z pláže dostat. Britská armáda proto využila civilní lodě, aby pomohla se záchranou.

Nolanovy filmy mívají komplikovanou strukturu a často je v nich důležitá manipulace s časem (prolínající se flashbacky v Dokonalém triku, linie s různým plynutím času v Počátku, zrychlování času a návraty v čase v Interstellar, …), ani tento není výjimkou, leč to nestrhává na sebe tolik pozornost jako u předchozích snímků. Film je rozdělen na tři vyprávěcí linie. V první

The 39 Steps (39 stupnů)

Ačkoliv je slavný režisér Alfred Hitchcock u nás dost nepochopitelně spojován s hororem, žánr, který provázel značnou část jeho kariéry a který dovedl k dokonalosti, je thriller (jedinými jeho horory jsou Psycho a Ptáci a oba vděčí za hodně právě thrilleru). Hitchcockova významná práce práce s tímto žánrem pak dala vzniknout výrazu „hitchcockovský film“, s tímto typem thrilleru pak pracovali mnozí režiséři, nejviditelněji Brian De Palma. Hitchcockův odkaz je tak pořád živý (vzpoměňte si třeba na nedávné Mission Impossible: Národ grázlů) a jeho filmy fascinují dodnes. The 39 Steps – někdy do češtiny překládané jako 39 stupňů – natočen v roce 1935 po úspěchu Hitchcockova předchozího filmu Muž, který věděl příliš mnoho, je pak jeden z nejvýraznějších thrillerů a jeden z těch, který mu zajistil jeho úspěšnou kariéru.

Dva motivy jsou pro Hitchcockovy filmy typické, motiv neprávem obviněného člověka na útěku (to představil ve filmu Příšerný host) a motiv obyčejných lidí náhodou zapletených do špionážní hry (to rozvíjel i v předchozím snímku Muž, který věděl příliš mnoho). Ač práce s nimi vyvrcholila (ale neskončila) v roce 1959 se s snímkem Na sever severozápadní linkou, oba v kooperaci nalezneme už zde. Richard Hannay, kanaďan pobývající v Británii, se na jednom představení setká se záhadnou Annabellou Smith. V jeho bytě vyjde najevo, že je to tajná agentka, která se snaží ochránit vládní tajemství před špionážní organizací 39 stupňů vedenou krutým a chytrým vůdcem, jehož jediné poznávací znamení je chybějící malíček. Poté co je zavražděna se Hannay ocitne v nezáviděníhodné situaci. Je podezřelý z vraždy Annabelly a také zločinná organizace ho chce odstranit. Hannay tak nemá nevybranou a aby očistil své jméno musí se zapojit do hry, ochránit tajemství a odhalit špióny z 39 stupňů.

Ústředním pojmem pro Hitchcockovi filmy tohoto typu je napětí. Hlavní postava Richard Hannay je zcela obyčejný člověk náhodou vtažený do situace mimo jeho chápání, nemá žádné zvláštní dovednosti, a tak je postavou se kterou se může divák velmi lehce ztotožnit a představit si sebe v jeho botách. Jeho každodennost a absence schopností a výcviku, které by mu v kritických chvílích pomohli, pak posilují napětí a strach o něj. Stejně jako fakt, že jednoduchý macguffin (státní tajemství, u kterého je zajímavé a zábavné, že nikdy nenabude žádné fyzické formy jako listina či mikrofilm) pohání sice děj vpřed, avšak Hannay neví co to je ani kde to má hledat. Jediná stopa, jenž má k dispozice je Annabellina věta, že musí navštívit jakéhosi muže ve Skotsku. A aby toho nebylo málo tak je ještě k tomu omezen deadlinem, který mu dá Annabella. Jen pár dní, možná dokonce hodin a poté bude tajemství vyvezeno ze země a Hannay už nebude mít šanci se zbavit obvinění a vyhnout hrozící šibenici. To vše v paranoidní atmosféře, kdy je pronásledován z obou stran zákona a film celou dobu provází pocit neustálého ohrožení, zvláště potom co se objeví ve všech novinách Hannayho popis, a tak ho kdykoli může někdo poznat.

Vyprávění má epizodickou strukturu a jednotlivé epizody jsou organizovány jako napínavé sekvence různý útěků a skrývání před nebezpečím a nepřáteli od policie i špiónů na cestě do Skotska a zpátky. Film uhání vpřed stejně jako hlavní hrdina od jedné dramatické scény ke druhé. Hitchcock byl samozřejmě mistrem ve výstavbě napětí a dokáže ho výborně vrstvit, což si můžeme klidně ilustrovat. Ve vlaku sedí Hannay se dvěma dalšími pasažéry, jeden druhému jednu chvíli čte noviny a v nich se píše o vraždě Annabelly. Pocit ohrožení narůstá, naštěstí dva muži té zprávě nevěnují tolik pozornosti. Po útěku z vlaku před policisty se Hannay se ještě dozvíme, že byl vydán Hannayho důsledný popis a víme, že policisté vědí, ve lteré oblasti ho mají hledat. Sám Hannay potřebuje někde přenocovat a povede se mu sehnat nocleh na jednom statku. Na stole ve statku pak najde ležet samozřejmě další vydání novin a napětí narůstá, neboť stačí jen aby si stakář či jeho žena přečetli těch pár řádků a poznají ho. Do toho se ještě zamíchá stakářova žálivost a ten brzy začne podezřívat Hannayho, že mu ženu svádí a napětí tím ještě víc vzrůstá.

Hitchcockovi filmy se ale také vyznačovaly roztomilým humorem, který situaci odlehčuje, nikdy ale nestráží napětí. Výborné je v tomto ohledu opět Na sever severozápadní linkou, v 39 stupních ale také dobře funguje. Když se Hannay skryje před policií v jakési budově a je vytažen na pódium udělat proslov, je to vykouzlí to úsměv na tváři, ale obava o hrdinu rovněž vzrůstá. Poté co je ještě do příběhu vhozena dívka Pamela, ke které je Hannay část filmu doslova připoután, vychází z toho řada momentů komických, zároveň ale vzrůstá napětí, protože Hannay je pořád hledaný a komu by nebyla podezřelá dvojice k sobě připoutaná policijními želízky. A také se může rozvíjet romantická linie s výbornou chemií mezi postavami.

39 stupňů patří k tomu nejlepšímu z Hitchcocka a i po letech je to působivý film. Díky své epizodičnosti a krátké stopáži je velmi dynamický, i přes epizodičnost je sevřený a stylisticky precizní (používání detailů, hlediskových záběrů, křížového střihu, …). Je pravda, že jak bylo u Hitchcocka zvykem logika a pravděpodobnost ustupují napětí, takže něco působí zpětně trochu pošetile a například vražda Annabelly určitě zvedá leckomu obočí, ale jak řekl sám mistr Hitchcock: „Kritik, který vypráví něco o pravděpodobnosti je člověk bez fantazie.“ Zapněme tedy fantazii a užijme tento klasický thriller.

Recenze | Rychle a zběsile 8 odmítá zradit fanoušky komplikacemi

Jedna z nejúspěšnějších sérií současnosti je zpět už se svým osmým dílem. Opět se jedná o profesionálně zvládnutý akční film, ale tentokrát ještě výrazněji prohlubuje určité neduhy minulých dílů.

Rychle a zběsile 8 – CinemArt

Po událostech sedmého dílu si Dom (Vin Diesel) a Letty (Michelle Rodriguez) užívají líbanky na Kubě. Domovi však do života náhle vstoupí kyber-teroristka známá jako Cipher (Charlize Theron) a přinutí ho, aby zradil svou rodinu a pracoval pro ni. Vládní agent Pan Nikdo (Kurt Russel) a jeho nový mladý kolega (Scott Eastwood) povolají Hobbse (Dwayne Johnson) a celý Domův tým (Tyres Gibson, Chris „Ludacris“ Bridges, Nathalie Emmanuel) a záporáka sedmičky Deckarda Shawa (Jason Statham), aby zastavili Doma a Cipher než dokončí svůj plán.

Jednička byla velmi jednoduchá variace na o deset let starší Bod zlomu (Point Break, 1991, r. Kathryn Bigelow), který sám byl variací na filmy o pronikání policista v utajení do světa zločinu. Dvojka byla primitivní obměnou prvního dílu, trojka byla první díl, který vypustil skoro vše co činilo jedničku alespoň trochu komplikovanou, a čtyřka se naopak pokoušela vytvořit složitější a akčnější verzi jedničky. Pak přišla pětka, která přišla se schématem heist movie (film o přípravě a provedení loupeže), a vytvořila překvapivě komplexní (rozumějte – komplexnější než předchozí a následné díly) a strhující akční snímek. Od šestky připomíná série spíš jednoduchou (až primitivní) variaci na Mission: Impossible, ve které se parta lidí postaví nadnárodnímu zločinci ohrožující světový pořádek. Osmička se sice ze své synopse tváří jako komplikovaná – tajemná zrada hlavní postavy, přijetí záporáka předchozího dílu do týmu – ve skutečnosti je opět naprosto stejně jednoduchá až primitivní.

Koncepčně odvážný

Recenze | Život

(Life, 2017, r. Daniel Espinosa)

Život – Falcon

Mám fakt rád hollywoodské žánrovky (sice v první řadě akční, ale i jiné), i ty z lacinějšího kraje, i ty jednoduché a přímočaré i ty trochu natvrdlé, protože vždycky si myslím, že i ty nejotřelejší schémata jdou vždy zajímavě naplnit. Píšu to, aby mě nikdo nechtěl nařknout z nějakého apriorního opovržení nad podobnými filmy (a nevšiml si předchozích článků), protože tentokrát hodlám argumentovat hlavně tím, že Život jako hororová sci-fi žánrovka je trochu příliš jednoduchý a přímočarý. Na dalších řádcích budu také občas snímek srovnávat s filmem Vetřelec (Alien, 1979, r. Ridley Scott) a někdy s filmem Věc (The Thing, 1982, r. John Carpenter). To asi není úplně fér a je trochu zavádějící – rozhodně nechci říct, že film který nědělá to, co dělají tyto snímky, je špatný – ale prostě jsou to díla, které pořád výborně fungují, snad mi tedy odpustíte, když je využiji jako referenční bod.

Na mezinárodní vesmírné stanici zrovna přebývá šestičlenná skupina (Jake Gyllenhaal, Rebecca Ferguson, Ryan Reynolds, Hiroyuki Sanada, Olga Dihovichnaya a Ariyon Bakare), když kolem prolétá porouchaná sonda z, která na nese vzorky z Marsu. Posádce se podaří sondu zachytit a při zkoumání vzorku objeví živou buňku. První život mimo planetu Zemi. Z buňky se však znepokojivě rychle stává složitější organismus a po nehodě v laboratoři uteče a začne ohrožovat posádku.

Film zcela evidentně vychází

Recenze | Logan: Wolverine

(Logan, 2017, r. James Mangold)

Logan: Wolverine – CinemArt

Wolverine je z bandy X-Men (jak filmové tak komiksové) už dlouho nejpopulárnější postavou. Je to drsňák, má své charakterové vady, tajemnou minulost, na rozdíl od některých ostatních mutantů nemá schopnosti, pomocí kterých by nepřítele sejmul na dálku třeba bleskem, ale musí jít na kontaktní vzdálenost a zapojit starou dobrou ruční práci (byť kovovými drápy vylepšenou). Zároveň jeho schopnost regenerace mu umužňuje dělat kousky odvážnější, riskantnější, než můžou dělat jiní, avšak cítí lidskou bolest, takže se na něj dá celkem slušně napojit. A díky Hugh Jackmanovi je z něj urostlý sympaťák. Jeho oblíbenost tedy není žádný div, stejně jako to, že se filmaři brzy snažili dostat na plátna kin i jeho sólová dobrodružství. Dva pokusy X-Men Origins: Wolverine (2009, r. Gavin Hood) a Wolverine (2013, r. James Mangold) však byly spíše zklamáním a očekávané výsledky nepřinesly ani od kritiků a diváků ani z pokladen kin. Malý úspěch X-Men Origins: Wolverine dokonce pohřbil plánovanou řadu origins filmů. Přesto je tady další jeho samostatný film.

Film se tentokrát odehrává

Lék na život

(A Cure for Wellness, 2016, r. Gore Verbinski)

Lék na život – CinemArt

Na začátek bych rád řekl, že mám fakt rád Gora Verbinského. Jeho Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (Pirates of the Caribbean: The Curse of the Black Pearl, 2003) byli v dětství jedním z mých nejmilovanějších filmů a jeho remake japonského hororu Kruh (The Ring, 2002) patří k mým nejoblíbenějším hororům. Přestože sequely „pirátů“ (2006, 2007) a Osamělý jezdec (The Lone Ranger, 2013) byly, i přes řadu výborných nápadů, řekněme unavené, jeho animák Rango (2011) byl natolik živý a nápaditý, že se na každý jeho další film pořád těším. Teď je tu se svým druhým hororem a i když jsem trochu zklamaný, je to zase něco, co jsem dlouho neviděl.

Velká americká společnost očekává lukrativní obchod, k uskutečnění ale potřebují manažera Pembroka, který se zrovna léčí v odlehlém švýcarském sanatoriu. Vyšlou proto svého možná až příliš ambiciózního pracovníka Lockharta (Dane DeHaan), aby ho přivedl zpět. Okolnosti ho však donutí se v sanatoriu zdržet a ředitel Volmer (Jason Isaacs) ho přesvědčí, aby se sám zapojil do léčby a zmírnil svoji přepracovanost. Samozřejmě netrvá dlouho a zjistí, že alpský institut skrývá temné tajemství, ve kterém hraje velkou roli i zvláštní pacientka Hana (Mia Goth).

Lék na život – CinemArt

Z takovéto synapse film působí značně otřele a taky takový je. Verbinski s týmem se to však nesnaží skrývat a otevřeně odkazuje na gotické horory se všemi klišé s tím spojenými – odloučený zámek na kopci, nedůvěřiví vesničané, šílený vědec, krvavá minulost, zapovězené strašidelné podzemní prostory, atd. – a dává vzpomenout na díla jako Draculu, Frankenstein, Zánik domu Usherů. Podobně jako ona díla a také právě Kruh je „lék“ staromódní mysteriózní horor s důrazem na tajemnou atmosféru. Kdo se dívá na horory kvůli lekačkám a gore odejde z „léku“ s nepořízenou (až na pár okamžiků).

Lék na život – CinemArt

V tom se naplno využije Verbinského vizuální cit.

Temný zvláštně nazalenalý obraz, díky němuž celý film vypadá jakoby byl nemocný a pěkná práce se světlem a stíny pomáhají vystavět pocit tajemna a napětí, což nejlépe funguje během procházení sklepními místnostmi a dlouhými chodbami odkud se každou chvíli může někdo vynořit a Verbinksi má velký smysl pro znepokojivé momenty a kompozice (vana, kádě, zubní vyšetření, ….). A nikdo se nemusí ani moc snažit, aby celý podivně anachronický ústav vypadal „creepy“, hlavně po té úvodní sekvenci s moderními skleněnými budovami, počítači a smartphony.

Lék na život – CinemArt

Problém filmu rozhodně není braková historka, která je jeho námětem, ani tolik ne laciné zvraty z výprodeje a žánrová klišé kam oko dohlédne (koneckonců Scorseseho Prokletý ostrov toho byl plný taky, včetně tajemného majáku a vzpomínek na druhou světovou válku). Jednoduchá story o několika málo faktech je ale ve filmu roztažena na celých 146 minut (s úvodními i závěrečnými titulky).

Dříve jsem si myslel, že za přestřelenou délkou Verbinského předchozích filmů (trojice Pirátů z Karibiku a Osamělý jezdec) mohou scenáristé Ted Elliott a Terry Rossio, jejichž například třetí „piráti“ nabírali délku své jednoduché zápletky tím, že ji zamotávali dalšími a dalšími zradami a výměnami stran, že se v tom málokdo pořádně vyznal a ve výsledku to bylo stejně jedno. „Lék“ zaprvé vede vyprávění vpřed (co se děje v ústavu) a vzad (co se stalo v minulosti) a vedle toho to má linii s otcem Lockharta, kterou jsem upřímně nepochopil a nevím jestli to má vůbec nějakou pointu, a nad tím jakýsi sociálně kritický přesah, jehož pointou si také nejsem jistý. Beztak je to pořád natolik jednoduché a přímé, že je vyprávění rozmělňováno do neúměrné délky. Pro srovnání, Kruh mi přišel o něco složitější a má jen 115 minut.

Zadruhé, stopy vedoucí ke zjištění tajemství se trochu opakují a jsou natolik zřejmé a tak jasně vedou ke konkluzi, že si je nejde nespojovat a nebýt tudíž napřed před filmem. Díky tomu působí dost otravně, že závěrečné odhalení je z nějakého důvodu bizarně rozděleno na tři dílčí a film se promění v čekání na to až všem docvakne o co jde a bude moci přijít nevyhnutelná finální (a zábavně šílená) konfrontace a znejisťující epilog.

Musím ale říct, že je to snímek, který jsem moc rád viděl. Je to pořád osvěžujícím způsobem jiné než, co se, alespoň v našich končinách, dostane do kin. Bez zbytečných potoků krve, křiku a „jump scarů“, za to se starosvětskou atmosférou, roztomile pulpovým příběhem a překvapivě nemalým rozpočtem, který opravdu je vidět. Trochu se bojím, že to skončí finančním propadem a Verbinski se bude muset vrátit k „pirátům“ či něčemu podobnému. Tahle braková tak trochu nepatřičná šílenost z tak trochu jiných časů asi nebude moc atraktivní pro široké publikum. Rozhodně ne se svou mamutí stopáží a nepříliš známým, byť výborným, hercům.

Spojenci

(Allied, 2016, r. Robert Zemeckis)

Spojenci – CinemArt

Nový film Roberta Zemeckise tvůrce filmů jako Forrest Gump (1994), trilogie Návrat do budoucnosti (Back to the Future, 1985, 1989 a 1990) a z poslední doby Muž na laně (The Walk, 2015) je kombinace válečného dramatu, romantiky a hlavně špionážního thrilleru, v hlavní rolích s Bradem Pittem a Marion Cotillard, z pera scenáristy Stevena Knighta, který je podepsán pod snímky Východní přísliby (Eastern Promises, 2007) a Locke (2013). Přestože je to nakonec velmi dobrý snímek, měl jsem po odchodu pocit, že mi na tom něco nesedělo.

Spojenecký voják Max (Brad Pitt) se v roce 1942 dostává do nacisty okupované marocké Casablancy, kde má zavraždit říšského velvyslance. Pomoci mu má francouzská špiónka Marianne (Marion Cotillard). Společně předstírají, že jsou manželský pár z Paříže. Max a Marianne jsou v cizí zemi na nepřátelském území a musí si neustále dávat pozor, přetvařovat se a hrát divadlo pro kohokoliv kdo se dívá, od nacistických oficírů v barech po zvědavé sousedy. Během mise v jejich předstíraném vztahu postupně sílí důvěra a vzájemná náklonnost až se změní ve vztah opravdový.

Po úspěchu mise odjedou do Londýna, kde se vezmou, mají spolu dceru a přesto že Max i poté dál pracuje pro armádu, to vypadá to, že ani válka nemůže zhatit jejich rodinou idylu. Jednoho dne je však povolán vojenskou rozvědkou a je mu sděleno, že Marianne je podezřelá z předávání klíčových informací Němcům.

Max tak zjistí, že divadlo pro Marianne možná po Casablance neskončilo a sám musí předstírat, že se nic neděje. Jakákoliv změna v jeho chování, které si Marianne všimne, může totiž mít neblahé následky. Zároveň touží zjistit pravdu (stejně jako), zaprvé studiem Mariannina chování a reakcí, aby odhalil co je hrané a co pravé, a zadruhé vypátrat její identitu na vlastní pěst, proti přímým rozkazům nadřízených.

Zemeckis a Knight chtěli vytvořit pomalejší pečlivě exponovaný film. První část v Casablance, která má sloužit hlavně jako úvod filmu, seznámit diváky s postavami a ukázat jak vznikl jejich vztah, zabírá celou třetinu dvouhodinového filmu. Zbylé dvě třetiny pak dopadají na londýnskou část. Úvodní třetina má sama o sobě podobu uzavřeného vyprávění, které by mohlo být samostatným filmem a úspěšným útěkem skončit. V Londýně přichází druhá část snímku s podezřením manželky ze špionáže, přičemž to má vlastní expozici a film tak začíná do jisté míry odznova, samotné hlavní vyprávění začíná až cca v půlce filmu.

Tomu se mi nechce přikládat minusové znaménko, protože to pořád funguje a obě vyprávění šlapou, nijak významně chytré mi to ale také nepřijde. Hlavně si myslím, že když za sebe postavíte dvě vyprávění vyprávění, tak si vzájemně trochu uzurpují prostor. Ani jedna mi tak nepřijde vystavěna natolik dobře, jako by (možná) byly samostatně. První se točí jen kolem získání pozvání na párty, což se vyřeší jednou scénou, a i po těch čtyřiceti minutách mi přišlo Maxova žádost o ruku trochu zčistajasna (byť to může být částečně i tím, že Brad Pitt v té roli není úplně stoprocentní). Druhá část kolem prakticky jedné stopy, kterou Max sleduje na ploše dvou sekvencí. Naštěstí špionážní hra ve Spojencích nestojí na sběru a vyhodnocování informací, ale na napětí a nejistotě, kterou Max zažívá v atmosféra podezření a nedůvěry jenž ještě před chvílí byla rodinnou pohodou na vysněném ranči.

Spojenci pomalejší konverzační film, přesto mu nechybí velmi pěkná dobová výprava, má výborný soundtrack od Zemeckisova dlouholetého kolegy Alana Silvestriho a hlavně má samotného Zemeckise. Zemeckis je pořád výborný velmi klasický a tradiční režisér, neplýtvá střihy a dokáže dobře vyprávět obrazem (v úvodní sekvenci se vlastně nic neřekne, ale sdělí se dost), pohrávat si s detaily a variacemi už viděného (rozhovory na střeše nebo třeba koukání do zrcadla). Jako správný thriller je film dostatečně napínavý, za důvod proč mi nevyhovuje jak by měl považuji přístup jaký tvůrci zvolily pro celkovou organizaci.

Fantastická zvířata a kde je najít

(Fantastic Beasts and Where to Find Them, 2016, r. David Yates)

Fantastická zvířata a kde je najít - Freeman Ent.

Po pěti letech máme možnost podívat znovu do světa známého z knih a filmů o Harry Potterovi. Zatímco knižně vyšel divadelní scénář Harry Potter a prokleté dítě, který je v podstatě osmým pokračováním a odehrává se 19 let po skončení posledního dílu (podle wikipedie, nečetl jsem to), v kinech se dostáváme do minulosti světa. Jedná se o první díl z plánovaných pěti. Ačkoliv to není špatný zážitek, do chytrého blockbusteru má daleko.

Film slouží hlavně jako úvod do nové epochy a nové oblasti starého známého světa čar a kouzel. Dostáváme se v něm do New Yorku v roce 1926, kam zrovna z cesty kolem světa přijíždí magizoolog Mlok Scamander (Eddie Redmayne) a s sebou má svůj kouzelný kufřík plný různých magických potvor. Nešťastnou náhodou si však vymění kufr s Jacobem Kowalskím (Dan Fogler), který není čaroděj, a tak se několik zvířat dostane ven. Mlok, Jacob a dvě kouzelnice Tina (Katherine Waterston) a Queenie Goldsteinové (Alison Sudol) je musí najít a chytit.

Zápletka tak umožňuje Mlokovi, který je nováčkem v Americe, a Jacobovi, který je nováčkem ve světě kouzelníků, objevovat zákoutí města a americké kouzelnické společnosti, střetávat se s různými postavami, skupinami a samozřejmě potvorami a hlavně společně s divákem žasnout. Žasnout nad novými tvory, kouzly a místy. Snímek bohatě využívá svou vizuální stránku, vzduchem tak pořád něco lítá (od talířů, přes pečivo, po kusy budov), prochází se rozmanitými dekoracemi a z designu zvířat oči přecházejí. To se odehrává v dosti humorném, rozverném tónu a místy některé akce s čarovnými živočichy vypadá trochu jako z grotesky.

Něco takového však samo o sobě nezakládá moc souvislé vyprávění, a tak jsou tam ještě dvě struktury, které mají tón o něco temnější a směřují k budoucím událostem ve fikčním světě. V druhé své vlastní cíle sleduje bystrozor, a do jisté míry záporná postava filmu, Percival Graves (Colin Farrell), ta se pravidelně navrací. Třetí pracuje s postavou černokněžníka Gellerta Grindelwalda, který podniká magické útoky v Evropě, ta se objeví na začátku a na konci a ještě několikrát je zmíněna. Hlavní je Mlokovo blbnutí se zvířaty a procházení se New Yorkem a to je přerušováno scénami, ve kterých se Graves snaží nalézt jakési mocné dítě a souvisí to s tajemnou anomálií. Třetí struktura pak zaprvé slouží jako pozadí příběhu a zároveň souvisí s druhou.

To je řešení teoreticky vhodné, i proto, že v podstatě triviální zápletky se mohou vzájemně posilovat, leč provedení není úplně šťastné. Ty struktury spolu sice souvisí a někdy se i prolínají, dost na to aby snímek nepůsobil úplně rozháraně, ale nejsou na sobě závislé a vzájemně se nepodmiňují. Mlokovo úsilí chytit zvířata nejde nijak proti Gravesovu cíli a ani Mlok nepotřebuje pochytat zvířata, aby mohl vyřešit druhou strukturu, stejně tak Gravesovi může být mladý kouzelník v podstatě šumák, byť ke konci se pro něj Mlokovy znalosti stanou nepohodlné. To nabourává koherenci snímku, ale našťestí právě Mlokovy znalosti a jeho zvířata jsou nakonec to, co všechny struktury v závěrečné části filmu sváže a vyřeší.

S tím souvisí i další problém, dost antiklimatický závěr. Mlok musí vyřešit svou linie, pak i Gravesovu a pak i tu třetí a ještě dva problémy, které se objeví. Domnívám se, že jednotlivá finále jsou na sebe natlačena tak, že není moc času nechat je doznít a každé další oslabuje to předchozí. K tomu bych ještě rád dodal, že Grindelwald má být čaroděj víceméně stejně mocný jako Voldemort, ale to že ho sundá takový ťunťa jako je Mlok Scamander tomu obrazu moc neodpovídá.

Fantastická zvířata a kde je najít je film, ve kterém se v jedné linii chytá bizarní fauna po městě a ve vzduchu se pečou štrúdly, zatímco v druhé se kecá v okázale stinných a stísněných uličkách a domech, přičemž o hladkosti jejich přechodů mám pochyby. Pořád ale lepší blockbuster než třeba Sebevražedný oddíl (Suicide Squad, 2016, r. David Ayer). Osobně bych Vám jako sevřenější a promyšlenější doporučil z poslední doby třeba Star Trek: Do neznáma (Star Trek Beyond, 2016, r. Justin Lin) či Doctora Strangea (2016, r. Scott Derrickson). Na další díly se ale přesto těším, neboť doufám, že se v nich bude méně exponovat a Grindelwald by mohl dělat pořádný bordel.

Doctor Strange

(Doctor Strange, 2016, r. Scott Derrickson)

 

Doctor Strange - Falcon

Dorazilo nové dobrodružství od komiksového nakladatelství a filmového studia MARVEL a s ním v hrané tvorbě zcela nový superhrdina. Kouzelník doktor Strange. Ačkoliv to není bezchybné dílo, jedná se určitě o film, který stojí za to vidět.

Doktor Stephen Strange (Benedict Cumberbatch) je proslulý neurochirurg, jenž pří dopravní nehodě přijde o to, co je pro něj v životě nejcennější. Své zázračné ruce, které byly při nehodě natolik ošklivě poškozeny, že už nebude nikdy schopen operovat. V zoufalé snaze najít léčbu, promrhá Strange veškerý svůj majetek. Poslední dolary utratí za letnku do Nepálu, kde chce najít tajemný Kamar-Taj. Tam nalezne skupinu mystiků ovládající prastaré magické umění a v jejím čele takzvanou Prastarou (Tilda Swinton). Stane se jejím žákem, avšak netuší, že brzy bude hrát důležitou roli v záchraně lidstva před hrozbou, kterou představuje zrádný kouzelník Kaecilius (Mads Mikkelsen).

Film Doctor Strange sice patří do Marvel Cinematic Universe, ale ukazuje úplně novou dosud neprozkoumanou část tohoto světa, úplně nové schopnosti a úplně nová pravidla. Je to čistý příklad „origin story“, příběhu ukazující, jak a proč komiksový protagonista získal své schopnosti a stal se superhrdinou. Seznamování se s novým světem a hlavně proměna hlavní postavy v superhrdinu je tak ve příběhu mnohem důležitější než záchrana Země. Strange je totiž sobecký a arogantní frajírek, během operování pacientů se baví hádáním přehrávaných písniček a podupáváním si do taktu jako by o nic nešlo, pohrdá méně schopným kolegou a zásádně pracuje jen na případech, jak on sám řekne, „hodné jeho talentu“, protože mnohem více než o životy pacientů mu jde o jeho slávu a profesionální pověst. Svět tak může zachránit až poté, co se naučí pokoře své negativní vlastnosti, aniž by však přestal být vtipkujícím frajírkem, obdobně jako Tony Stark/Iron Man.

Nejvíce mají s tímto filmem společného právě snímky Iron Man (2008, r. Jon Favreau) a Thor (2010, r. Kenneth Branagh), které také byly více zaměřené na charakterovou přeměnu protagonisty. V Iron Manovi se Stark dlouho zabýval vynalézáním své zbroje a plány záporáků se až do finále příliš nerozvíjeli, podobně v Thorovi se hlavní hrdina půlku stopáže vyrovnával se svým údělem a musel se obejít se bez většiny svých schopností, než na něj Loki poslal Destroyera. Proto jeden můj kamarád okomentoval Thora jako film, ve kterém se nic neděje a pak se najednou stane všechno. Tady se taktéž dlouho plány záporáků jakoby nehýbou moc kupředu a Stephen Strange v chrámu studuje a proniká do kouzelnických tajů a pracuje na svých schopnostech aby si mohl časem spravit ruce a vrátit se k dřívější profesi. O záporácích se akorát průběžně informuje, kdo jsou a co a proč chtějí. Lineární vyprávění se tak trochu vleče, protože mu trvá než do nového světa pronikne, a nedivím se, že se diváci v kině často koukali do mobilů kolik je hodin.

K tíží nové marvelovky také hovoří fakt, že nemá moc zajímavě nasnímané a sestříhané akční scény. Mají ale jednu velkou výhodu a to, že se vždy odehrávají za velmi bizarních podmínek. Například kouzelnícká manipulace s prostorem, jakou jsem mohli vidět v trailerech, kde se ohýbají a různě mění budovy i celé město, vše se převrací a víří v šílených tvarech a ornamentech. Během jiné akce záporáci chodí po stěnách a stropě, v další sledujeme boj dvou astrálních projekcí neviditelný pro okolí a v té poslední se odehrává souboj postav, zatímco pro okolí ubíhá čas pozpátku. Díky tomu vždy akce vypadá natolik zvláštně a neotřele, že na ní a na celý snímek nelze zapomenout.

A to není všechno. Postavy si ze vzduchu vyčárovávají zbraně složené ze světel, cestují skrze magické portály a surrealisticky barevné dimenze, jenž trochu (ale opravdu jen trochu) připomínají cestování Bifrostem (ten most mezi světy) v Thorech a závěr Ant-Mana (2015, r. Peyton Reed) se subatomární velikostí. Doctor Strange tak nejen rozhodně nevypadá jako ostatní marvelovky, ale osobně mám problém si vzpomenout na film, který by vypadal podobně. Asi proto, že žádný takový neexistuje, z Počátku (Inception, 2010, r. Christopher Nolan) si bere jen pár prvků a podobné to není. Zajímavě je také vyřešené finále, které hrdina nevyhraje bojem a hrubou silou jako jiní Avengeři, ale protivníky převeze čistě svým intelektem.

Film, jehož jednoduchý příběh nenachází moc oporu ve svém těžkopádném vyprávění. Film, který se snaží být vtipný tak, až je občas trochu křečovitý. Film kde Cumberbatch neustále čte knihy nebo mává rukama v chrámu, zatímco do něj Tilda Swinton hučí kvazizenová moudra. Ale film, který má opravdu zajímavý design (pravděpodobně převzatý přímo z komiksu) a neznám žádný podobně vypadající. Hodně se těším na další díl, který nebude muset postavy a pravidla exponovat a bude je moct rozvíjet a blbnou s nimi. Jedna z těch horších marvelovek, přesto vynikající zážitek.

Dívka ve vlaku

(The Girl on the Train, 2016, r. Tate Taylor)

Dívka ve vlaku - Freeman Ent.

Román Dívka ve vlaku od Pauly Hawkinsové se velmi brzy po svém uvedení na pulty knihkupectví stal mezinárodním bestsellerem, netrvalo dlouho a kniha se dočkala svého filmového zpracování. Jelikož je předloha hojně přirovnávána ke slavné Zmizelé od Gillian Flynnové, snímek je, v podstatě již předem, přirovnáván k filmové Zmizelé od Davida Finchera z roku 2014. Vzhledem k tomu jak dobře byl Fincherův film přijat, nachází se Dívka ve vlaku od režiséra Tata Taylora v nesnadné pozici. Je tedy schopna ustát srovnání s dva roky starým hitem? Spíše ne, nejedná se však o špatný dílo.

Rachel Watsonová (Emily Bluntová) je rozvedená žena a alkoholička, která každý den jezdí vlakem do New Yorku. Každý den projíždí kolem domu jejího bývalého manžela Toma (Justin Theroux) a jeho nové ženy Anny (Rebecca Fergusonová) a pozoruje jejich šťastný život. Stejně tak každý den pozoruje další šťastný pár o několik domů dál, Megan (Haley Bennettová) and Scott (Luke Evans) Hipwellovi. V Megan vidí vše, co mít mohla a ztratila. Jednoho dne uvídí Megan na verandě s jiným mužem. Rachel se zboří iluze dokonalého páru a má pocit jako znovu vše ztratila. Další den se probudí s kocovinou, bez vzpomínek na noc, pokrytá modřinami a krví a dozví se že Megan Hipwellová zmizela.

Mohlo by se zdát, že Dívka ve vlaku je hlavně detektivní thriller a ve vyprávění je hlavní pátrání a odhalování tajemství. Byť to tam sice také je, hledání Megan a pachatele však není nosná složka. Většina zjištění nevychází ze snah postav, ale buď je mimo záběr provede policie nebo se stanou náhodou a celá ta zápletka je vlastně trochu banální. Čím to tedy nahrazuje? Film je spíše dramatem či (do jisté míry) psychologickým thrillerem. Před divákem se rozkrývá osobnost postav, soukromý a jejich minulost a osobní tragédie.To se týká hlavně postavy Rachel, Megan a do jisté míry Anny, ostatní postavy nemají tolik rozvinutou psychologii a zvláště muži jsou spíše načrtnutí.

Právě mezi těmito třemi ženskými postavy film přenáší hledisko, přičemž je vyprávění často subjektivní. Tím zaprvé podtrhuje duševní stav postavy a také tím důmyslně diváka mate tím, například že nijak stylisticky nerozlišuje skutečné vzpomínky od představ. Jednoznačně dominantní postavou je Rachel. S tou strávíme nejvíce času, dozvíme se o ní nejvíc informací a dostaneme se jí nejhlouběji do hlavy.

Film chce být temný jak audiovizuálně tak svým vyzněním. Tvůrci a autorka předlohy hlavně vyzvihovali obraz destruktivních účinků alkoholismu se kterým se Rachel potýká.Nemyslím si ale, že funguje dokonale, hlavně finále tento účinek spíše oslabuje. Vůbec konec vypadá spíše jako z brakovějšího kousku.

Není to úplně jednoduše vystavěné dílo, přeskakuje nejen mezi třemi hledisky, ale i mezi dvěma časovými rovinami vyprávění a do nic ještě vpravuje osobní flashbacky postav a je až poněkud imponující, že v tom režisér dokáže udržovat přehlednost a mate jen v tom, v čem mást chce. To dělá vyprávění o něco dynamičtější. Přesto díky tomu, že Dívka ve vlaku není primárně thrillerem detektivním, tak trochu neohrabaně pracuje s pohybem vyprávění vpřed. Divák bude mít u toho pravděpodobně pocit, že se toho moc nedozvídá, že se vyprávění moc neposouvá a spíše stojí na místě, či se tam neustále něco exponuje.

Snaha být novou Zmizelou tedy tak nějak ... zmizela. Ta totiž mnohem lépe pracovala s dávkováním informací detektivní linie i linií soukromých a byla určitě mnohem intenzivnější co do působení na diváka. Dívka ve vlaku je přeci jen poněkud nemotorná. Přesto když přistoupíte na hru jakou snímek nabízí, čeká vás spletité zachmuřené vztahové drama se slušnými herci a řadou pěkných režijních nápadů.

Sedm statečných

(The Magnificent Seven, 2016, r. Antoine Fuqua)

Remake to mívají težké, často totiž čelí apriornímu despektu. Bývají nařčeni z neoriginality a zbytečnosti a často se na ně lidé dívají už předem jako na film nezbytně horší než originál. Vzhledem k tomu, že nejnovější počin Antoina Fuqui je předělávkou velké klasiky bude to mít ještě těžší, což je trochu paradoxní, neboť původní snímek Sedm statečných (The Magnificent Seven, 1960, r. John Sturges) je sám americkým remakem japonských Sedmi samurajů (Shichinin no samurai, 1954, r. Akira Kurosawa). Sám nejsem nepřítel remaků a rád vidím nový a čerstvý pohled na starou látku, či jen prostě trochu jiné uchopení. Přestože mi přijde tento film trochu problematický pořád se podle mne nejedná o případ špatné předělávky. Byť následující text tomu možná úplně nasvědčovat nebude.

Sedm statečných vypráví klasický westernový příběh, Chudé městečko Rose Creek je sužováno zlotřilým průmyslníkem Bartholomewem Boquem (Peter Sarsgaard) a jeho bandou. Boque touží se obyvatel městečka zbavit, aby mohl volně dolovat zlato a díky jeho bohatství je na něj zákon krátký. V zoufalství se Emma Cullenová (Haley Bennett) vydá hledat pomoc a narazí na pistolníka Sama Chisolma (Denzel Washington). S ním shromáždí šest dalších mužů (Chris Pratt, Ethan Hawke, Vincent D'Onofrio, Byung-hun Lee, Manuel Garcia-Rulfo, Martin Sensmeier) a spolu se pak postaví na obranu Rose Creek proti Boquově armádě.

Ačkoli je tato verze o něco drsnější a realističtější než jeho dosti idealistický předchůdce, nečejte tak westernovou odnož psychologickou (Muž z Laramie) či revizionistickou (Nesmiřitelní). Postavy do jednoho jsou vynikající střelci a bojovníci, jako bývají hrdinové klasických kovbojek a nejsou to psychologicky propracované postavy, ale spíše jednoduché typy westernové fikce, příliš nepřesahující nápisy v traileru (frajerský lovec lidí, drsný lovec z divočiny, bandita, tajemný cizinec, atd.), rozvinuté jsou v podstatě jen tři. Jsou však postavy natolik různorodé svým fyzickým vzhledem (rasa, kostým, stavba těla), že jsou zapamatovatelné, nedají se mezi sebou zaměnit ani zdálky a v záverečné bitvě jsou tak snadno identifikovatelné. Nicméně díky jejich charakterové strohosti ze všech jejich smrtí funguje tak jedna, maximálně dvě. Podobné je to se vztahem pistolníků a vesničanů. V původních filmech byl jejich vztah a vzájemné působení daleko propracovanější, vezměte si například scénu kdy se dělí s vesničany o jídlo. V průběhu vyprávění protagonisti s rolníky víc a víc sympatizovali a naučili si jich vážit, to pak motivovalo finále. V nové verzi tohle bolestivě chybí.

Co je pro mne také bolestivé je jeden fakt ohledně Sama Chisolma a tady si v tomto odstavci dovolím lehký SPOILER. Když se Sam setká s Emmou Cullenovou tak jí původně nechce pomoci, zaujme ho až když zmíní jméno Boqua. Na konci pak vyjde najevo, že Boque mu zavraždil rodinu. Přestože Sam například zmíní, že si vesničani zaslouží zpět své životy („Those people deserve their lives back.“), nejde se zbavit dojmu, že mu šlo v první řadě o osobní pomstu. To byla ale pointa, oni bojovali boj, který nebyl jejich a nic za to nezískali, šlo jen o odvahu, čest a věrnost. Tento snímek s tím pracuje také, ale motiv soukromé vendety to narušuje. Je však pravda, že je to motiv, který dodává o něco větší sevřenost.

Ve starších Sedmi statečných byl antagonistou vůdce mexických banditů Calvera, u kterého později vyšlo najevou, že se od ústředních pistolníků moc neliší a jen se snaží ochránit své muže stejně jako se pistolníci snažili ochránit vesničany, rozdíl byl pouze ve způsobech. Hlavní zápornou postavou je tady bezskrupulózní průmyslník Bogue, kterému není nic svaté a jsou mu cizí jakékoli hodnoty (morálka, Bůh, lidský život) kromě zisku. Svoji odpornost ještě dále v úvodní scéně stvrzuje strašením dětí a tím, že nechá zabít ženu a sám zabije neozbrojeného manžela Emmy Cullenové. Představuje tak to nejhorší z raného kapitalismu v době objevování západu. Postavy tak bojují nejen s bandou násilníků, ale i s bezohledným kapitalismem. Film se tak stává trochu kritikou a komentářem k dobové sociální situaci.

Snímek stojí na jednoduchém žánrovém příběhu westernové fikce o obraně místa před nájezdníky a linieárním vyprávěním od úvodu a náboru obránců přes plánování a přípravy obrany k realizaci v závěrečné bitvě, ke které celé vyprávění směřuje. Proti sedmi hrdinům stojí oproti předešlému filmu mnohem větší počet nepřátel a vesničané ani hlavní pistolnící netrpí nedostatkem zbraní a munice. Zároveň Fuqua je režisér hlavně akční (Odstřelovač, Equalizer, Pád Bílého domu, Slzy slunce, Král Artuš) byť má na kontě i práce umírněnější (Training Day, Nejlepší z Brooklynu). Přestřelky tohoto filmu jsou tak výrazně dynamičtější a mnohem akčnější (efektní střílení, jízdy na koních, výbuchy) než jsou jeho předobrazy. Hlavně závěrečná bitva je velkolepá, velmi vzrušující a členitá.

Nová verze Sedmi statečných je nakonec slušná žánrová zábava. Film dobře vygradovaný s pěknou akcí, nepříliš vybočující a rozhodně ne dílo, na které se bude vzpomínat. Avšak frajery v kloboucích s koltama proklatě nízko už dnes úplně běžně v premiérových kinech nepotkáte. Naposledy tu byly festivalový acid western Slow West, „tarantinovka“ Osm hrozných a někteří počítají i REVENANT Zmrtvýchvstání a to jsou kousky velmi neklasické. Snad proto se vyplatí na to vyrazit. Kromě toho také uslyšíte poslední soundtrack tragicky zesnulého Jamese Hornera.

Sebevražedný oddíl

(Suicide Squad, 2016, r. David Ayer)

Sebevražedný oddíl – Freeman Ent.

Nakladatelství MARVEL sklidilo obrovský úspěch s filmy na motivy svých komiksů, poslalo do kin oblíbené superhrdiny Iron Mana, Thora, Captaina Americu, Hulka a celé to s ještě větším úspěchem projilo do jednoho crossover filmu Avengers (The Avengers, 2012, r. Joss Whedon). Bylo první, kdo se odhadlal k takovému kroku, to jest postupně plánovaně rozvíjet několik značek, umístit je do jednoho světa a spojit do jedné velké značky. Konkurenční nakladatelství DC samozřejmě chtělo úspěch MARVELu zopakovat, ale na rozdíl od něj dlouho čelilo problémům. Nakonec se jim tedy díky filmu Muž z oceli (Man of Steel, 2013, r. Zack Snyder) podařilo rozjet svůj vlastní propojený filmový vesmír (DC Extended Universe) a jejich vlajkovou lodí měl být snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlonosti (Batman v Superman: Dawn of Justice, 2016, r. Zack Snyder). Ten se však setkal s nepříliš dobrou odezvou u kritiků a s jen o něco lepší u fanoušků. Nyní přišel do kin jejich další film z DCEU Sebevražedný oddíl od Davida Ayera, režiséra a scenáristu filmů jako Patrola (End of Watch, 2012) či Železná srdce (Fury, 2014), který také napsal oceňovaný snímek Training Day (2001, r. Antoine Fuqua). Jako u většiny jeho filmů nemohu říci, že se jedná o film jednoznačně dobrý.

Amanda Waller dá dohromady tým nebezpečných uvězněných zločinců se zvláštními schopnostmi, aby za příslib snížení trestu bojovali s jinými nadpřirozenými entitami ohrožující USA. Mezi nimi je třeba nájemný zabiják Deadshot, psychopatka Harley Quinn, oheň ovládající bývalý gangster El Diablo a další a dohlíží na ně plukovník Rick Flag ze speciální jednotky.

To první, co asi každého napadne, že je na tomto filmu zajímavé je, že Sebevražedný oddíl nesleduje klasické superhrdiny, ale netradičně jako protagonisty volí zločince, vyvrheli a vojáky. To je sice pravda, avšak je to pořád v limitech hollywoodského velkorozpočtového filmu. Všichni ti zločinci působí v konečném důsledku sympaticky, například Deadshot se svým silným morálním kodexem a starostí o dceru bude pro diváky jistě pozitivní postava, zvláště díky tomu, že film nabízí srovnávání s bezskrupulózní, manipulativní Amandou Waller, která má zastupovat tu „správnou“ stranu. Obdobně i ostatní členové skvadry mají, nebo v sobě nacházejí kladné vlastnosti, jeden ze základních motivů filmu totiž je vytvoření fungující týmu díky nalezenému vzájemnému respektu a hlavně „zlodějské cti“. Je pro mě ale pořád velmi příjemná změna vidět místo frajerů v pláštěnkách nebo nablýskaném brnění bandu drsňáků ve vojenském oblečení a obyčejných bundách a kabátech, co místo štítů, kladiv a luceren nesou pistole a útočné pušky, a co se mi líbí nejvíc, pohybují se zásadně pomocí taktických přesunů metr po metru, od ulice k ulici, od baráku k baráku. To samozřejmě zatím nezní nijak špatně. V čem film podle mne nejvíce selhává je samotná struktura vyprávění.

Film začíná v podstatě řadou několika dlouhých expozicí jednotlivých charakterů. Amanda Waller v restauraci seznamuje dva vysoké úředníky s Task Force X, řekne že má Deadshota a následuje dlouhý flashback seznamující s Deadshotovou minulostí, přičemž čistě pocitově informace v ní obsažené neodpovídají délce. Obdobně je to u dalších postav. Jakýkoliv vývoj zápletky je notně zdržován a už od začátku chybí filmu plynulost.

Když je úvod u konce a skvadra se vydá na misi, je to zhruba stejně inkoherentní a s nepříjemně přerývaným tempem. Misí překvapivě není zastavit záporáka, který chce zničit svět, ale zachránit jakousi osobu, která uvízla v ohrožené zóně. To probíhá tak, že se protagonisté prostě přesouvají z bodu A do bodu B a v každém z nich si trochu zastřílí. Do toho je našroubována podzápletka o tom, jak se Joker snaží zachránit Harley Quinn. Jokerova linie však vůbec s hlavním vyprávěním nesouvisí a nic nijak neposouvá. V posledním aktu filmu, poté co jsou všechny tyto motivy odstraněny, se naše parta konečně vydává porazit starobylé zlo ohrožující svět, přičemž dopad předchozího dění je opět minimální. O nějakém souvislém dění se tedy moc mluvit nedá a ani moc nepomáhá stejně diskontinuitní vývoj postav.

Většina z toho je ale něco, co v podstatě můžeme vytknout jak Patrole, tak Železným srdcím. V případě obou těchto filmů jsem v tom však spatřoval posun od hollywoodského vyprávění příběhů k realistickému, kdy je divákovi představována každodennost policistů respektive vojáků. Sebevražedný oddíl podle mne nic takového není, ale chtěl být vzrušujícím hollywoodským příběhem. Můžete samozřejmě namítat, že jistou míru epizodičnosti a nesoudržnosti měli i Strážci galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014, r. James Gunn), ale tam se veškeré dění odvíjelo od orbu a vyprávění tak bylo efektivně scelováno.

Rozhodně se nejedná o realistické uchopení komiksu po vzoru Temného rytíře (The Dark Knight, 2008, r. Christopher Nolan), což nemyslím jako výtku. Tento Ayerův snímek je dost komiksově stylizovaný, podobně jako Batman v Superman, ať už na úrovni některých kostýmů, postav ( hlavně záporáci a ani například Harley Quinn není realistická postava) či barevné palety.Tón filmu se snaží držet toho jaký měly poslední trailery. V jinak docela temně laděném filmu je tak spoustu vtípků, suchých hlášek a veselých písniček.

Snímek je relativně rychlý, akční scény ostudu nedělají, občas se mihne velmi efektní záběr či scéna a film má oporu v dobrém castingu. Čistě osobně mám pak slabost pro brakové historky, drsné hrdiny a (filmovou) armádu, takže jsem i přes zmíněné výtky odcházel v docela dobré náladě. Jako u minulé DC štace však chápu nespokojenost a odmítání. Sebevražedný oddíl dokáže fungovat v rámci dílčích scén, jako celek šlape o poznání hůře. To je samozřejmě problém, zvláště dokud má za konkurenci MARVEL, kterému, přes všechno, co na něm můžete nemít rádi, nejde upřít jedno, dokáže své příběhy vyprávět velmi soudržně.

Unavená smrt

(Der müde Tod, 1921, r. Fritz Lang)

Dřív když se řeklo německý expresionismus, tak jsem si zaprvé představoval čistě hororové snímky a zadruhé jsem ho měl spojen jen se třemi filmy, Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920, r. Robert Wiene), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. F.W. Murnau) a Metropolis (1927, r. Fritz Lang). Vůbec mi přitom nevadilo vědomí, že poslední zmíněný film je sci-fi. Proč to ale píši? No, prostě jsem zjistil, že německý expresionismus je víc než tyto tři snímky a zasahuje do větší škály žánrů než jen hororu. Jako právě Unavená smrt. Tento film Fritze Langa zůstává tak trochu ve stínu jeho slavnějšího a oceňovanějšího filmu Metropolis, který se běžně v různých žebříčcích řadí na přední místa (zároveň je to film, jehož obří rozpočet pomohl potopit celé expresionistické hnutí). Rozhodně by však kvůli tomu neměla být upozaďována, neboť se také jedná o dílo opravdu promyšlené a vynikající.

Film nejspíše vznikl pod vlvem o pět let staršího slavného amerického filmu Intolerance (Intolerance: Love's Struggle Throughout the Ages, 1916, r. D.W. Griffith) a vypráví o milenecké dvojici, která přicestovala do jedné vesnice, kde si své tajné sídlo vybudoval Smrt. Poté co si Smrt odvede jejího snoubence, se mladá žena vydá do sídla Smrti a pokouší se jeho život získat zpět. Smrt svolí a umožní získat mužův život zpět tím, že žena uchrání před zhasnutím alespoň jednu ze tří svící, jenž symbolizují lidské životy. To slouží režisérovi jako rámec pro další tři krátké příběhy. Tento Langův narativně velmi odvážný snímek obsahuje techniku příběh v příběhu a také vložený flashback a jednu zajímavou manipulaci s plynutím času.

Každý příběh se odehrává v jiném prostředí a trochu jiném období. První z oněch tří je dobrodružný film z arabské země, druhý je umístěn do renesančních Benátek a třetí je komediální příběh odehrávající se ve středověké Číně. Všechny tři jsou vlastně paralely k rámcovému příběhu. Vždy se jedna žena snaží zachránit život muži, kterého miluje před mocnějšími bytostmi (arabský kalif, italský vysoký šlechtic, čínský císař), stejně jako se protagonistka rámcového příběhu snaží zachránit svého snoubence od skonu, o nemž, jak ji Smrt řekne, rozhodl sám Bůh. To je také leitmotiv celého filmu: souboj lásky a smrti. Aby paralela ještě vynikla hrají klíčové role stejní herci.

Na rozdíl od Intolerance Lang nesestříhal příběhy paralelní montáží a nevypráví tak čtyři oddělené syžety jakoby současně, ale přerušil vyprávění rámcového příběhu a ostatní vložil do něj seřazené za sebou. To se může zdát jako mnohem jednodušší vyprávěcí struktura než zvolil Griffith ve svém spektáklu, ale má své opodstatnění. Podle mne to hlavně přispívá k vystupňování napětí. Nejde totiž jen o napětí jestli svého milence zachrání jen například princezna Zobeida (příběh první svíce), pokud ho nezachrání, tak tak se protagonistce z rámcového příběhu sníží šance na záchranu toho jejího. S každým příběhem se tak šance zmenšuje a napětí vzrůstá. Proto také je příběh poslední svíce nejdelší. Zároveň ale snímek působí méně soudržně.

Filmy německého expresionismu jsou založeny především na mizanscéně (vše co se objeví ve filmovém okénku). Unavená smrt je film hodně výpravný, ve vetší či menší míře expresionisticky stylizovaný. Kompozice tvoří výrazné kostými, bohaté dekorace a různorodá prostředí od středověkého Německa, po exotické lokace Arábie a Číny vypadají opravdu živě, bohatě a velmi efektně. Taktéž výborně vypadají filmové triky, kterých je film, a zvlášť čínský příběh, plný. To zahrnuje různá zjevování se a proměny postav, let na létajícím koberci, létající kůň a několik dalších.

Osobně mi přijde, že na toto období je tento film překvapivě akční, je v něm mnoho různého pohybu a taktéž akční scény jako útěk před pronásledovateli nebo třeba šermířský souboj. Viděl jsem od Fritze Langa zatím jen dva snímky, právě Unavenou smrt a Metropolis, a oba se mi zdáli o něco svižnější a akčnější než díla ostatních režisérů (což neznamená nezbytně lepší).

Fritz Lang byl režisér, který výborně zvládal jak atmosférické, tak akční momenty, nebál se vypravěčsky trochu experimentovat a měl dozajista úchvatný smysl pro vizuál. A tento film je toho důkazem, byť je to jen jeden z prvních kroků na cestě k projektům ještě velkolepějším, hlavně tedy jeho megalomanskou, dechberoucí sci-fi. Ačkoli bych Unavenou smrt neoznačil za jeho mistrovské dílo zcela jistě je to dílo, které vyniká a je hodno pozornosti.

Spotlight

(2015, r. Tom McCarthy)

Recenze, kterou jsem napsal před pár měsíce pro získání zápočtu z filmového semináře.

Osmaosmdesáté předávání cen Americké filmové akademie (tzv. „oscarů“) vypadalo ještě před svým začátkem jako noc, která bude patřit především filmu REVENANT Zmrtvýchvstání (The Revenant, 2015, r. Alejandro G. Iñárritu). Ten získal nejvíce nominací, brzy již ale začal být porážen jinými snímky a v samotném závěru nedokázal proměnit nejprestižnější cenu večera. Pro mnohé bylo překvapením, že si ji odnesl právě mnohem nenápadnější Spotlight, který vyhrál hned na začátku večera cenu za nejlepší původní scénář. A osobně musím říci, že vidět hlavní cenu právě u tohoto snímku mi dělá radost (byť velký podíl na tom má, že jsem prostě nechtěl, aby vyhrál právě Revenant či Room Lennyho Abrahamsona).

Spotlight je film o investigativní žurnalistice ze stejné skupiny snímků jako Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, and Good Luck, 2005, r. George Clooney), Zodiac (2007, r. David Fincher) a hlavně Všichni prezidentovi muži (All the President's Men,1976, r. Alan J. Pakula), který je nejspíš jeho největším inspiračním zdrojem. Film vychází ze skutečné události.

V redakci bostonského deníku The Boston Globe je vyčleněn zvláštní tým novinářů známý jako „Spotlight“, který se zaměřuje na dlouhotrvající a náročná vyšetřování. V roce 2001, poté co se k redakci přidal nový šéfredaktor, se začali zaobírat případem sexuálního zneužití dětí katolickým knězem. Postupně odhalili, že se nejednalo o ojedinělý případ, ale že v celém Bostonu je desítky kněží z historií sexuálního zneužívání a hlavně, že církev tyto zločiny systemticky zastírala a zatajovala před veřejností. Po více než rok dlouhém vyšetřování odkryl tým celý příběh a povedlo se jim změnit mnoha lidem život.

Film se nesnaží ukázat divákovi objektivní obraz události, ale mnohem více ho (stejně jako u Všech prezidentových mužů) zajímá proces jejího odhalování. A staví na tom aby nám tuto proceduru vylíčil pokud možno co nejvíce autenticky. Vyšetřování novinářů je podané jako pomalá nepříliš vzrušující činnost. Jako únavná a tvrdá práce odehrávající se převážně za stolem. Většinu syžetu tvoří rozhovory hlavní šestice novinářů s různými postavami, obětmi, duchovními, právníky a podobně, nebo sedí nad různými fascikly a snaží se rozkrýt obraz minulosti. Často jsou důležité informace církví zahlazeny, či pohřbeny v minulosti. Jak příznačně tak působí scéna, kdy důležité dokumenty najdou v tmavém sklepě s mrtvou krysou v koutu. Každá zpráva, každá teze se ještě musí několikanásobně ověřit a pátrání tak zabírá velké množství času a úsilí. Před postavami a před divákem se rozprostírá velké množství jmen, čísel a vztahů. Samá data. Ty si postavy a divák musí pamatovat a dávat do souvislostí.

Podobně jako ve filmu Všichni prezidentovi muži jsou postavy tímto sběrem a vyhodnocováním informací přímo posedlí. Skoro vždy jsou zobrazováni v práci a neustále pracují. Když někam potřebují jít mluví přitom o svých objevech, když jedí v restauraci také mluví o práci, když je jedna z postav na golfu či na oslavě rozhovor se stočí k práci, objeví se nové informace a vyhodnocují se. Pokud jsou zobrazováni doma je to také ve vztahu k práci. Ta jim soukromý život narušuje. Například Mike Rezendes má kvůli jeho neustálému pracovnímu nasazení problémy s manželkou. Další čelí své vlastní vnitřní krizi z rozčarování z tak na první pohled důvěryhodné instituce. Nikdy se ale nenechají ničím odradit v nalezení pravdy.

Přesto film vůči novinářům vyznívá velmi pozitivně, na rozdíl třeba od Zodiaca, kde je právě ta posedlost zobrazena jako velmi nezdravá, sebedestruktivní a beznadějná. Ve Spotlight se ale taková dlouhotrvající, trpělivá práce vyplatí. Snímek v podstatě skládá žurnalistice velkou poklonu a prezentuje velmi optimistický pohled na média. Pokud se k takové práci přistupuje poctivě, nestranně a nezaujatě, mohou být přesně tím nástrojem demokratické kontroly jakým by ideálně měla být.

Stejně jako vyšetřování postav samotný film volí pomalé tempo, je trpělivý a plný velkého množství detailů. Odráží tím právě tu pečlivou profesionální práci protagonistů. A maličko vypadá jako by vypadl z trochu jiné éry. Převažují na dnešní dobu nezvykle dlouhé záběry či dlouhé sledovací kamerové jízdy, když se postavy baví při chůzi. Místo střihu se někdy jen pomalu přerámuje, nebo se narativní akce inscenuje v hlubokém prostoru a postavy spolu komunikují mezi plány prostoru.

Spotlight je pomalé, poklidné procedurální drama o dlouhém a pečlivém vyšetřování a probíráním se velkým množstvím informací a velká oslava investigativní žurnalistiky. Vskutku vyžaduje od diváka trochu trpělivosti a ochotu si ukládat síť dat do paměti, ale rozhodně se vyplatí přistoupit na její hru. A určitě to není jen bublina nafouknutá velkým tématem.

A-Team

(The A-Team, 2010, r. Joe Carnahan)

Před pár měsíci jsem předpovídal, že Warcraft: První střet (Warcraft, 2016, r. Duncan Jones) vydělá balík. Seknul jsem se hodně a ukázalo se, že kdyby nebylo čínského trhu, byl by v červených (hodně červených) číslech. Moje naděje na novou fantasy trilogii tak visí na vlásku. Přitom jsem se zamyslel nad filmy, u kterých jsem si hodně přál sequel, žel nedostal jsem ho a asi nikdy nedostanu. Napadl mě například Dredd (2012, r. Pete Travis), TRON: Legacy (2010, r. Joseph Kosinski) nebo američtí Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl With The Dragon Tattoo, 2011, r. David Fincher). A pak mě napadl právě A-Team, přičemž jsem se rozhodl se na něj po letech znovu podívat.

A-Team vychází ze stejnojmenného televizního seriálu o čtyřech nespravedlivě odsouzených vojácích živících se jako žoldáci, který se v Americe dostal na televizní obrazovky v roce 1983. Ten se dočkal celkem pěti řad a dokonce si vydobyl kultovní status. Film na jeho motivy se připravoval dlouho, prý od poloviny devadesátých let, a původně ho měl točit John Singleton, až později ho nahradil právě Joe Carnahan, jehož do té doby nejvýraznějšími filmy bylo Sejmi eso (Smokin' Aces, 2006) a Narkotika (Narc, 2002). Jeho film můžeme vnímat tak trochu jako prequel zasazený do současnosti, v němž postavy potkáváme před tím, než se začaly živit jako žoldnéři a představuje nám jak k tomu došlo, ač v poněkud pozměněné a aktualizované podobě (v seriálu je to navázáno na válku ve Vietnamu). Jsou zachovány všechny čtyři hlavní postavy i jejich charakterové rysy, schopnosti a do jisté míry i vzhled, beze změny zůstal i ústřední hudební motiv.

Film funguje jako by byl sám jednou řadou seriálu. Je rozdělen do pěti výrazně oddělených aktů, přičemž první akt slouží jako prolog k následnému vyprávění. Začíná přímo ve středu dění jedné náhodné mise v Mexiku a během akce se nám představí a elementárně charakterizují jednotlivý čtyři členové jednotky A-Team („Hannibal“ Smith, „Hezoun“ Peck, B.A. Baracus a Murdock), která se na konci díky této misi ustaví. Další čtyři akty se odehrávají o osm let později a rozvíjí se v nich jednoduchý žánrový příběh o tom, jak v Iráku dostane A-Team tajný úkol ukořistit ilegální štočky pro výrobu amerických bankovek. Jsou však podvedeni, štočky jim byly ukradeny, byl zabit jejich přítel a celý tým se dostal do vězení. Musí tedy utéct, očistit své jméno a při té příležitosti se pomstít. Každý akt je jako jeden díl seriálu, ve kterém postavy musí dokončit dílčí úkol, aby mohly dokončit svoji misi, a každý akt má svoji vlastní odlišnou akční scénu. Film naštěstí zapojuje několik motivů, které prostupují celé vyprávění, nebo alespoň jeho části (třebaže se jich rozvíjí jen málo), a tak nepůsobí jako úplně nesoudržný.

Samotný prostý žánrový příběh toho ale až tak mnoho nenabízí a jen za sebe jednoduše pokládá překážky a zvraty. Stejně prostá je charakterizace postav, jenž nepřekročí to, co se divák dozvěděl v prologové části a vývoj je omezen pouze na málo z nich, (Peck – romantická linie se Sosovou; B.A. Baracus). I ty působí spíše zkratkovitě a skokově než jako postupné rozvíjení, byť jsou velmi dobře vypointované. Co velmi dobře funguje je casting. Všem hercům role skvěle sedla, hlavně hlavní čtveřice má mezi sebou výbornou týmovou chemii a jejich rozhovory a špičkování působí velmi přirozeně a všichni svým jednoduchým postavám dokáží v každém okamžiku vdechnout život.

Vyprávění je však velmi svižné, nikde se nezdržuje a jednotlivé akty jsou relativně krátké. Celou stopáž si tak udržuje rychlé tempo, žene se vpřed z místa na místo, od akce k akci, z aktu do aktu. Vyprávění Carnahan ještě zrychluje tím, že často překrývá dvě scény, klasicky u scény z vysvětlováním plánu zároveň sledujeme i jeho provedení, ale i další. To vytváří zaprvé velmi efektní montáže (zvláště dobře vypadá scéna soud-pohřeb) a umožňuje zatajit před divákem důležitou informaci o plánu, a tak ve správnou chvíli překvapit či napnout, současně to efektivně komprimuje čas. Tím dokáže částečně odpoutat pozornost diváka od výtek z předchozího odstavce.

Režisér Carnahan se rozhodl pojmout snímek jako odlehčenou zábavu a přitlačil na komediální rovině. Film se tak pohybuje v nadsazeném a uvolněném duchu, hlavně akční scény, které zahrnují létání jsou hnány do komediálního absurdna (například scéna s tankem). Nevzdává se však být v klíčových momentech dramatický či napínavý.

V akci je film kinetický až hyperaktivní a spoléhá se převážně na relativně rychlý střih, rychlé švenky a blízké rámování. To jim dodává určitou divokost a fyzičnost nicméně hlavně v kontaktních soubojích se bohužel v kombinaci s nevhodnými kompozicemi a kamerovými úhly stává akce nepřehlednou. Ostatní akční scény už jsou na tom lépe (více zapojuje celky a delší záběry), zvláště pak (opět) ty zahrnující létání, tam se tvůrci nejvíce vyblbli, obsahují nejvíce nápadů, vtipných slovních výměn a dělají film zapamatovatelným. Hlavně tedy ta scéna s tankem.

A-Team není dílo dokonalé, není to precizně vycizelovaný akční film jako například Smrtonosná past (Die Hard, 1988, r. John McTiernan), Skála (The Rock, 1996, r. Michael Bay) či Bourneovo ultimátum (The Bourne Ultimatum, 2007, r. Paul Greengrass). I tak je to podle mne zábavná žánrová jízda, u které mě ještě dlouho bude mrzet, že vznikla jen jedna.

Hra peněz

(Money Monster, 2016, r. Jodie Foster)

 

Přestože už dnes není příliš aktivní, tak snad Jodie Foster nemusím moc představovat. Její herecká kariéra je velice bohatá, pracovala s mimořádně zajímavými režiséry (mimo jiné Martin Scorsese, Spike Lee nebo třeba David Fincher) a má doma dva Oscary (za Mlčení jehňátek a drama Znásilnění). Její režijní kariéra zas tak známá není. I s tím posledním čítá zatím čtyři filmy a přispěla do několika seriálů (překvapilo mě, že režírovala jednu epizodu Domku z karet). Jejím nejnovějším snímkem je thriller odehrávající se v reálném čase, ve kterém si zahráli George Clooney, Julia Roberts a Jack O'Connell.

Lee Gates (George Clooney) s pomocí své producentky Patty Fenn (Julia Roberts) každý den uvádí zábavnou (skoro estrádní) show o finančnictví a investování Hra peněz. Poté, co jedna obchodní společnost ohlásí, že kvůli chybě v počítačovém programu přišli o 800 miliónů dolarů, a její akcie se propadnou ke dnu, se do televizního vysílání s pistolí v ruce vřítí mladík Kyle Budwell (Jack O'Connell), který na Gatesovu radu do společnosti investoval všechny své peníze. Donutí Leeho obléci si vestu s trhavinou a v přímém přenosu se dožaduje vysvětlení.

Film jako thriller tedy stojí na dvou základních kamenech. Zaprvé je to napětí, zda Kyle zabije Leeho a další a snad nebude moc spoiler, když napíšu, že v průběhu vyprávění se to naopak transformuje v napětí, zda Kyle přežije. Zadruhé zvědavost, co ve skutečnosti stálo za obřím finančním úpadkem firmy. Má tak fungovat také jako kriminálka o odhalování pachatele a jeho motivací. Celý se odehrává na několika málo místech, převážně v jednom televizním studiu. A jako takováto žánrovka film podle mne trochu selhává

Napětí jestli někoho Kyle zabije, nemůže dostatečně dlouho fungovat, protože ten se velice brzy vyprofiluje spíše jako sympatický, spravedlivě rozhořčený člověk z lidu, který stejně nikomu neublíží, než jako nebezpečný šílenec. Druhé zmíněné naskočí po relativně dlouhé době. Až zhruba v polovině je konečně definitivně zavrženo oficiální vysvětlení finančního propadu a může se plně rozjet pátrání po pravdě, kterou Kyle od začátku vyžaduje. To se ale sestává jen z několika jednoduchých (nebo spíše jednoduše působících) odhalení, místo systematického postupného odhalování stop.

Mezi jednotlivými dějovými posuny snímek se snímek zabývá jednotlivými postavami, hlavně co se týče Gatese a Kyla. Gates v průběhu filmu poznává Kylovu osobnost, začíná chápat jeho hledisko a soucítit s ním, což vrcholí v posledním aktu filmu. Sám díky interakci s ním odkrývá o sobě informace a proměňuje se. Charakterový vývoj Leeho Gatese je tak dalším důležitým motivem vyprávění. Jenže tady zase narážíme na problém, že postavy jsou spíše jednoduché typy o několika málo vlastnostech, než plnohodnotné charaktery a Gatesovo změna působí více skokově, než jako postupně gradovaná proměna. Herci naštěstí dokáží své postavy vyzdvihnout a dodat jim trochu života.

Tvůrcům však nešlo o to natočit jen žánrovku a scenáristé zabudovali svého scénáře několik témat. Ve filmu se naráží na kyberkapitalismus a na nebezpečí schopnosti moderních technologií převádět obrovské množství peněz velmi rychle a skoro neviditelně. Technologii však snímek jednostranně neodsuzuje, poněvadž díky nim je také celý podvod odhalen. Dotýká se také současné společnosti a její posedlosti penězi a egoismu. Nakonec to vše působí dost tezovitě a trochu banálně.

 Oceňuji, že si režisérka dala zajímavá omezení, to jest natočit skromný pomalejší rozvážný thriller, který chce sdělovat. Jodie Foster nakonec ale nezvládla vystavět napětí ani stupňovat divákovu zvědavost a její film působí spíše monotónně a trojice scénáristů (alespoň co se zdá z výsledku) nedokázala náměty rozpracovat do hloubky.

Pád Londýna

(London Has Fallen, 2016, r. Babak Najafi)

 

Před třemi lety natočil režisér Antoine Fuqua (Training Day, 2001; Odstřelovač, 2007; Equalizer, 2014) reminiscenci na film Smrtonosná past (1988) Pád Bílého domu (2013). Agent tajné služby a prezidentův bodyguard Mike Banning (Gerard Butler) se tehdy ocitl uvězněný v Bílém domě a musel z rukou teroristů vysvobodit prezidenta Ashera (Aaron Eckhart). Film sklidil smíšené reakce, přesto však vydělal tolik, že nyní přišlo do kin pokrašování. Antoina Fuquu nahradil íránsko-švédský režisér Babak Najafi (švédské drama Sebbe, 2010; švédské akční krimi Snadný prachy II, 2012; 2 epizody amerického akčního krimiseriálu Banshee), rozpočet zeštíhlil o 10 miliónů (první film stál 70 miliónů, tento pouze 60) a změnilo se místo, kde se akce odehrává.

Po událostech prvního dílu je Mike Banning pořád dělá prezidentovi ochranku a každodenní stereotyp naruší pohřeb britského premiéra. Kvůli tomu se v Londýně shromáždí většina představitelů států západního světa. Toho využije překupník zbraní Aamir Barkawi (Alon Aboutboul) a podnikne masivní teroristický útok. Zemře řada státníků a nevinných civilistů a Londýn zachvátí panika. Prezident Asher a Mike útok přežijí a je opět na Mikovi, aby dostal svého šéfa do bezpečí a jako bonus přitom zničil teroristy.

Pád Londýna je velmi jednoduchý a přímočarý akční film (ještě jednodušší a přímočařejší než první díl) s drsným hrdinou, který se neštítí záporáky brutálně eliminovat, víc střílí než se ptá a rozdává vulgarity s podobnou kadencí jako rány. Podobá se tak spíše lidem jako John McClane, Casey Ryback a John Patrick Mason než současným hrdinům jako Captain America. Přiznávám se, že mám pro takové starosvětské žánrovky docela slabost a v kinech mi chybí.

Film hraje s odkrytými kartami a hned od začátku je jasné kdo je kdo, co chce a proč a jak toho chce dosáhnout. Jediná tajemství k řešení je odhalit zrádce v tajné službě, ale film tomu věnuje jen minimální pozornost a odbude to ve dvou třech scénách. Syžet založený na jednoduchých přesunech z místa A na místo B odtud na místo C a ve finále na místo D a překonávání překážek cestou. Žádné odbočky, žádné flashbacky ani nic podobného, vyprávění směřuje zásadně dopředu a je neustále v pohybu. Zvraty jsou v podstatě předvídatelné (typické pro žánr), a tak diváka nečeká žádná velká překvapení. Soustředit se může na žánrová potěšení.

V tom se mi film líbí i více než předchozí film. V něm se totiž útočníci uzavřeli v nedobytném bunkru a jejich plány dále nesahali. Kromě dílčího úkolu s prezidentovým synem, tak Mike neměl moc možnost jak teroristy porazit, předtím než se pokusí opustit úkryt. To vyprávění dostalo trochu do slepé uličky. Minimálně od půlky to pak vedlo scénáristy k vyplňování času dost dementními kroky na obou stranách barikády (vláda nařídila útok vrtulníky, záporáci se zase bezdůvodně promenádovali po chodbách). „Bílý dům“ také se trochu pokoušel pracovat se záhadou, kdo jsou záporáci a co doopravdy chtějí, což byl ale pouze macguffin a vůbec na tom nezáleželo a akorát to zpomalovalo vyprávění. „Londýn“ takové problémy nemá. Zamrzí však, že stejně jako jednička, má druhý díl spíše přerývané tempo vyprávění, zvláště ve třetím aktu.

 Akce obsahuje honičky, přestřelky i souboje na blízko. Babak Najafi možná nemá zkušenost Fuqui, jeho akce je, ale vždy dobře přehledná a vždy je jasné kdo na koho střílí a kdo koho mlátí (na rozdíl třeba od posledního dílu 96 hodin). A nemyslím si, že jde jen o rychlost střihu, nepřehlednost akčních scén bývá často způsobena i kompozičními nedostatky. Není ale nikterak zvláště nápaditá. Jediné scéna, co vysloveně vyčnívá, je útok na základnu teroristů, který je natočen jako dlouhý nepřerušený záběr. Potěší, že je film „eRko“ takže akce je krvavá a brutální, což (mimo hororový žánr) není v kinech úplně běžné. Ale možná bude, protože ... Deadpool.

Banningovi a teroristům se sice zvětšilo pole působiště a film chce evidentně působit jako větší než předchůdce. Rozpočet ale podobně nenakynul. To způsobuje, že film působí trochu podfinancovaně. Většinu času se film odehrává v noci a chodí se po opuštěných tmavých ulicích a lacině vypadajících interiérech. A hlavně počítačové triky jsou na nižší úrovni než je dnes standard. Myslím si však, že k béčkovým filmům to tak nějak patří.

Cítím se trochu provinile z toho, že se mi líbí tak xenofobní film. Záporáci jsou takřka výlučně arabové a arabové jsou takřka výlučně záporáci. Mike Banning svou hláškou o „Fuckheadistanu“ dává najevo, že je úplně jedno odkud jsou dokud jsou z východu, a trochu to podporuje vidění arab = terorista. Film na začátku sekvencí s útokem amerického dronu, při kterém zemřeli i nevinní civilisté, snaží naznačit určitou kontroverzi. To ale film dále vůbec nerozvíjí a nijak to neobarvuje černobílé vidění světa. Pád Londýna může v tomto působit jako zrůda z hlubin velmi nedávné filmové historie, kde jsou Američané ti jediní správní, kde výlety do Evropy jsou zásadně nebezpečné, kde Evropani v podstatě neschopní, kde cizinci jsou nepřátelé a důvod k obavám.

Se svojí slabostí pro jednoduché středněrozpočtové akční žánrovky se nedokážu na tento film kvůli předešlému moc zlobit. Vypadá to, že jsem v tom v menšině. Až se vrátí John Wick tak to bude určitě lepší film. Zatím jsem rád za Butlera s kvérem ve slušně odvedené a otevřené brakové, i když trochu vypravěčsky a stylisticky nenápadité podívané. A budu rád, když za pár let spadne něco dalšího.