Sebevražedný oddíl

(Suicide Squad, 2016, r. David Ayer)

Sebevražedný oddíl – Freeman Ent.

Nakladatelství MARVEL sklidilo obrovský úspěch s filmy na motivy svých komiksů, poslalo do kin oblíbené superhrdiny Iron Mana, Thora, Captaina Americu, Hulka a celé to s ještě větším úspěchem projilo do jednoho crossover filmu Avengers (The Avengers, 2012, r. Joss Whedon). Bylo první, kdo se odhadlal k takovému kroku, to jest postupně plánovaně rozvíjet několik značek, umístit je do jednoho světa a spojit do jedné velké značky. Konkurenční nakladatelství DC samozřejmě chtělo úspěch MARVELu zopakovat, ale na rozdíl od něj dlouho čelilo problémům. Nakonec se jim tedy díky filmu Muž z oceli (Man of Steel, 2013, r. Zack Snyder) podařilo rozjet svůj vlastní propojený filmový vesmír (DC Extended Universe) a jejich vlajkovou lodí měl být snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlonosti (Batman v Superman: Dawn of Justice, 2016, r. Zack Snyder). Ten se však setkal s nepříliš dobrou odezvou u kritiků a s jen o něco lepší u fanoušků. Nyní přišel do kin jejich další film z DCEU Sebevražedný oddíl od Davida Ayera, režiséra a scenáristu filmů jako Patrola (End of Watch, 2012) či Železná srdce (Fury, 2014), který také napsal oceňovaný snímek Training Day (2001, r. Antoine Fuqua). Jako u většiny jeho filmů nemohu říci, že se jedná o film jednoznačně dobrý.

Amanda Waller dá dohromady tým nebezpečných uvězněných zločinců se zvláštními schopnostmi, aby za příslib snížení trestu bojovali s jinými nadpřirozenými entitami ohrožující USA. Mezi nimi je třeba nájemný zabiják Deadshot, psychopatka Harley Quinn, oheň ovládající bývalý gangster El Diablo a další a dohlíží na ně plukovník Rick Flag ze speciální jednotky.

To první, co asi každého napadne, že je na tomto filmu zajímavé je, že Sebevražedný oddíl nesleduje klasické superhrdiny, ale netradičně jako protagonisty volí zločince, vyvrheli a vojáky. To je sice pravda, avšak je to pořád v limitech hollywoodského velkorozpočtového filmu. Všichni ti zločinci působí v konečném důsledku sympaticky, například Deadshot se svým silným morálním kodexem a starostí o dceru bude pro diváky jistě pozitivní postava, zvláště díky tomu, že film nabízí srovnávání s bezskrupulózní, manipulativní Amandou Waller, která má zastupovat tu „správnou“ stranu. Obdobně i ostatní členové skvadry mají, nebo v sobě nacházejí kladné vlastnosti, jeden ze základních motivů filmu totiž je vytvoření fungující týmu díky nalezenému vzájemnému respektu a hlavně „zlodějské cti“. Je pro mě ale pořád velmi příjemná změna vidět místo frajerů v pláštěnkách nebo nablýskaném brnění bandu drsňáků ve vojenském oblečení a obyčejných bundách a kabátech, co místo štítů, kladiv a luceren nesou pistole a útočné pušky, a co se mi líbí nejvíc, pohybují se zásadně pomocí taktických přesunů metr po metru, od ulice k ulici, od baráku k baráku. To samozřejmě zatím nezní nijak špatně. V čem film podle mne nejvíce selhává je samotná struktura vyprávění.

Film začíná v podstatě řadou několika dlouhých expozicí jednotlivých charakterů. Amanda Waller v restauraci seznamuje dva vysoké úředníky s Task Force X, řekne že má Deadshota a následuje dlouhý flashback seznamující s Deadshotovou minulostí, přičemž čistě pocitově informace v ní obsažené neodpovídají délce. Obdobně je to u dalších postav. Jakýkoliv vývoj zápletky je notně zdržován a už od začátku chybí filmu plynulost.

Když je úvod u konce a skvadra se vydá na misi, je to zhruba stejně inkoherentní a s nepříjemně přerývaným tempem. Misí překvapivě není zastavit záporáka, který chce zničit svět, ale zachránit jakousi osobu, která uvízla v ohrožené zóně. To probíhá tak, že se protagonisté prostě přesouvají z bodu A do bodu B a v každém z nich si trochu zastřílí. Do toho je našroubována podzápletka o tom, jak se Joker snaží zachránit Harley Quinn. Jokerova linie však vůbec s hlavním vyprávěním nesouvisí a nic nijak neposouvá. V posledním aktu filmu, poté co jsou všechny tyto motivy odstraněny, se naše parta konečně vydává porazit starobylé zlo ohrožující svět, přičemž dopad předchozího dění je opět minimální. O nějakém souvislém dění se tedy moc mluvit nedá a ani moc nepomáhá stejně diskontinuitní vývoj postav.

Většina z toho je ale něco, co v podstatě můžeme vytknout jak Patrole, tak Železným srdcím. V případě obou těchto filmů jsem v tom však spatřoval posun od hollywoodského vyprávění příběhů k realistickému, kdy je divákovi představována každodennost policistů respektive vojáků. Sebevražedný oddíl podle mne nic takového není, ale chtěl být vzrušujícím hollywoodským příběhem. Můžete samozřejmě namítat, že jistou míru epizodičnosti a nesoudržnosti měli i Strážci galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014, r. James Gunn), ale tam se veškeré dění odvíjelo od orbu a vyprávění tak bylo efektivně scelováno.

Rozhodně se nejedná o realistické uchopení komiksu po vzoru Temného rytíře (The Dark Knight, 2008, r. Christopher Nolan), což nemyslím jako výtku. Tento Ayerův snímek je dost komiksově stylizovaný, podobně jako Batman v Superman, ať už na úrovni některých kostýmů, postav ( hlavně záporáci a ani například Harley Quinn není realistická postava) či barevné palety.Tón filmu se snaží držet toho jaký měly poslední trailery. V jinak docela temně laděném filmu je tak spoustu vtípků, suchých hlášek a veselých písniček.

Snímek je relativně rychlý, akční scény ostudu nedělají, občas se mihne velmi efektní záběr či scéna a film má oporu v dobrém castingu. Čistě osobně mám pak slabost pro brakové historky, drsné hrdiny a (filmovou) armádu, takže jsem i přes zmíněné výtky odcházel v docela dobré náladě. Jako u minulé DC štace však chápu nespokojenost a odmítání. Sebevražedný oddíl dokáže fungovat v rámci dílčích scén, jako celek šlape o poznání hůře. To je samozřejmě problém, zvláště dokud má za konkurenci MARVEL, kterému, přes všechno, co na něm můžete nemít rádi, nejde upřít jedno, dokáže své příběhy vyprávět velmi soudržně.

Unavená smrt

(Der müde Tod, 1921, r. Fritz Lang)

Dřív když se řeklo německý expresionismus, tak jsem si zaprvé představoval čistě hororové snímky a zadruhé jsem ho měl spojen jen se třemi filmy, Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920, r. Robert Wiene), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. F.W. Murnau) a Metropolis (1927, r. Fritz Lang). Vůbec mi přitom nevadilo vědomí, že poslední zmíněný film je sci-fi. Proč to ale píši? No, prostě jsem zjistil, že německý expresionismus je víc než tyto tři snímky a zasahuje do větší škály žánrů než jen hororu. Jako právě Unavená smrt. Tento film Fritze Langa zůstává tak trochu ve stínu jeho slavnějšího a oceňovanějšího filmu Metropolis, který se běžně v různých žebříčcích řadí na přední místa (zároveň je to film, jehož obří rozpočet pomohl potopit celé expresionistické hnutí). Rozhodně by však kvůli tomu neměla být upozaďována, neboť se také jedná o dílo opravdu promyšlené a vynikající.

Film nejspíše vznikl pod vlvem o pět let staršího slavného amerického filmu Intolerance (Intolerance: Love's Struggle Throughout the Ages, 1916, r. D.W. Griffith) a vypráví o milenecké dvojici, která přicestovala do jedné vesnice, kde si své tajné sídlo vybudoval Smrt. Poté co si Smrt odvede jejího snoubence, se mladá žena vydá do sídla Smrti a pokouší se jeho život získat zpět. Smrt svolí a umožní získat mužův život zpět tím, že žena uchrání před zhasnutím alespoň jednu ze tří svící, jenž symbolizují lidské životy. To slouží režisérovi jako rámec pro další tři krátké příběhy. Tento Langův narativně velmi odvážný snímek obsahuje techniku příběh v příběhu a také vložený flashback a jednu zajímavou manipulaci s plynutím času.

Každý příběh se odehrává v jiném prostředí a trochu jiném období. První z oněch tří je dobrodružný film z arabské země, druhý je umístěn do renesančních Benátek a třetí je komediální příběh odehrávající se ve středověké Číně. Všechny tři jsou vlastně paralely k rámcovému příběhu. Vždy se jedna žena snaží zachránit život muži, kterého miluje před mocnějšími bytostmi (arabský kalif, italský vysoký šlechtic, čínský císař), stejně jako se protagonistka rámcového příběhu snaží zachránit svého snoubence od skonu, o nemž, jak ji Smrt řekne, rozhodl sám Bůh. To je také leitmotiv celého filmu: souboj lásky a smrti. Aby paralela ještě vynikla hrají klíčové role stejní herci.

Na rozdíl od Intolerance Lang nesestříhal příběhy paralelní montáží a nevypráví tak čtyři oddělené syžety jakoby současně, ale přerušil vyprávění rámcového příběhu a ostatní vložil do něj seřazené za sebou. To se může zdát jako mnohem jednodušší vyprávěcí struktura než zvolil Griffith ve svém spektáklu, ale má své opodstatnění. Podle mne to hlavně přispívá k vystupňování napětí. Nejde totiž jen o napětí jestli svého milence zachrání jen například princezna Zobeida (příběh první svíce), pokud ho nezachrání, tak tak se protagonistce z rámcového příběhu sníží šance na záchranu toho jejího. S každým příběhem se tak šance zmenšuje a napětí vzrůstá. Proto také je příběh poslední svíce nejdelší. Zároveň ale snímek působí méně soudržně.

Filmy německého expresionismu jsou založeny především na mizanscéně (vše co se objeví ve filmovém okénku). Unavená smrt je film hodně výpravný, ve vetší či menší míře expresionisticky stylizovaný. Kompozice tvoří výrazné kostými, bohaté dekorace a různorodá prostředí od středověkého Německa, po exotické lokace Arábie a Číny vypadají opravdu živě, bohatě a velmi efektně. Taktéž výborně vypadají filmové triky, kterých je film, a zvlášť čínský příběh, plný. To zahrnuje různá zjevování se a proměny postav, let na létajícím koberci, létající kůň a několik dalších.

Osobně mi přijde, že na toto období je tento film překvapivě akční, je v něm mnoho různého pohybu a taktéž akční scény jako útěk před pronásledovateli nebo třeba šermířský souboj. Viděl jsem od Fritze Langa zatím jen dva snímky, právě Unavenou smrt a Metropolis, a oba se mi zdáli o něco svižnější a akčnější než díla ostatních režisérů (což neznamená nezbytně lepší).

Fritz Lang byl režisér, který výborně zvládal jak atmosférické, tak akční momenty, nebál se vypravěčsky trochu experimentovat a měl dozajista úchvatný smysl pro vizuál. A tento film je toho důkazem, byť je to jen jeden z prvních kroků na cestě k projektům ještě velkolepějším, hlavně tedy jeho megalomanskou, dechberoucí sci-fi. Ačkoli bych Unavenou smrt neoznačil za jeho mistrovské dílo zcela jistě je to dílo, které vyniká a je hodno pozornosti.