Popularita filmu S čerty nejsou žerty

Úvod

Filmová pohádka Hynka Bočana S čerty nejsou žerty (1984) se dočkala výborného přijetí v době svého uvedení, získala mnoho ocenění, stala se nejen vítězem dvou cen na 25. festivalu filmů pro děti v Gottwaldově, ale dokonce i vítězem v kategorii celovečerní hraný film na 16. mezinárodním festivalu filmů pro děti v Chicagu[1], což bychom mohli vzít jako znamení, že si dokázala získat i mezinárodní publikum. I po více než třiceti letech po svém uvedení je stále mimořádně oblíbená, stále je každé Vánoce uváděná v televizi a často se o ní mluví jako o jedné z nejlepších filmových pohádek, co kdy vznikla (ne-li přímo ta nejlepší). V tom se Čertům může rovnat snad jen Tři oříšky pro Popelku (1973) a Tři veteráni (1983). Vzhledem k tomu bych se chtěl v tomto textu podívat na to, čím tento film dosahuje své zapamatovatelnosti, jedinečnosti a výlučnosti v rámci ostatních normalizačních pohádek, které tolik popularity nezískaly, jako například Za humny je drak (1982), Třetí princ (1982), Princ Bajaja (1971) či Nebojsa (1988), aniž bych se musel uchylovat k argumentům jako je například, že ten film má vynikající kaprálovi hlášky (které tomu určitě napomáhají, vždyť si dodnes lidé citují věty jako „Je to rebel!“ nebo „Spadlo ti to. Asi vítr.“).

K tomu, abych se pokusil vyřešit vymezený problém, použiji metodu filmové analýzy, při které se zaměřím hlavně na analýzu fikčního světa filmu S čerty nejsou žerty, tak jak ji používá Radomír D. Kokeš[2]^,[3], a jeho vyprávění v komparaci s dalšími pohádkami vyprodukované v období normalizace. Jmenovitě: Za humny je drak, Třetí princ, Princ Bajaja, Nebojsa, Princ a Večernice (1978), Jak se budí princezny (1977), Deváté srdce (1978), Honza málem králem (1977), Malá mořská víla (1976), O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987), Perinbaba (1985), O statečném kováři (1983). Přestože je film S čerty nejsou žerty adaptací pohádky Boženy Němcové Čertův švagr a takřka ve stejnou dobu jako Čerti byla uvedena i filmová adaptace Čertův švagr (1984), tak jsem do zkoumaného vzorku však film Čertův švagr nezahrnul, neboť jsem nechtěl používat televizní filmy, aby se mi trochu zmenšilo množství děl, ze kterých musím vybírat.

Hitman: Agent 47 a bitka v hotelu

Momentálně pracuji na videu a filmech Toma Cruise a Christophera McQuarrieho (Jack Reacher a poslední dva díly Mission:Impossible). McQuarrie často mluví u jednotlivých akčních či napínavých scén o práci sprostorem, proto se teď pro porovnání snažím najít filmovou scénu, kde je prostor spíše zmatený. Znovu jsem si proto pustil několik scén z různých akčních filmů poslední doby a mezi nimi byl i film Hitman: Agent 47 (Hitman: Agent 47; 2015; r.: Aleksander Bach). Konkrétně rvačka v hotelovém pokoji.

Několik informací o tom co se děje: Agent 47 (Rupert Friend) a Katia (Hannah Ware) se v hotelu skrývají před nepřáteli, 47 spí v křesle se svými pistolemi, zatímco Katia nemůže spát a jde si zaplavat. Když se vrátí z bazénu přijde do místnosti, kde spí 47 …

The 39 Steps (39 stupnů)

Ačkoliv je slavný režisér Alfred Hitchcock u nás dost nepochopitelně spojován s hororem, žánr, který provázel značnou část jeho kariéry a který dovedl k dokonalosti, je thriller (jedinými jeho horory jsou Psycho a Ptáci a oba vděčí za hodně právě thrilleru). Hitchcockova významná práce práce s tímto žánrem pak dala vzniknout výrazu „hitchcockovský film“, s tímto typem thrilleru pak pracovali mnozí režiséři, nejviditelněji Brian De Palma. Hitchcockův odkaz je tak pořád živý (vzpoměňte si třeba na nedávné Mission Impossible: Národ grázlů) a jeho filmy fascinují dodnes. The 39 Steps – někdy do češtiny překládané jako 39 stupňů – natočen v roce 1935 po úspěchu Hitchcockova předchozího filmu Muž, který věděl příliš mnoho, je pak jeden z nejvýraznějších thrillerů a jeden z těch, který mu zajistil jeho úspěšnou kariéru.

Dva motivy jsou pro Hitchcockovy filmy typické, motiv neprávem obviněného člověka na útěku (to představil ve filmu Příšerný host) a motiv obyčejných lidí náhodou zapletených do špionážní hry (to rozvíjel i v předchozím snímku Muž, který věděl příliš mnoho). Ač práce s nimi vyvrcholila (ale neskončila) v roce 1959 se s snímkem Na sever severozápadní linkou, oba v kooperaci nalezneme už zde. Richard Hannay, kanaďan pobývající v Británii, se na jednom představení setká se záhadnou Annabellou Smith. V jeho bytě vyjde najevo, že je to tajná agentka, která se snaží ochránit vládní tajemství před špionážní organizací 39 stupňů vedenou krutým a chytrým vůdcem, jehož jediné poznávací znamení je chybějící malíček. Poté co je zavražděna se Hannay ocitne v nezáviděníhodné situaci. Je podezřelý z vraždy Annabelly a také zločinná organizace ho chce odstranit. Hannay tak nemá nevybranou a aby očistil své jméno musí se zapojit do hry, ochránit tajemství a odhalit špióny z 39 stupňů.

Ústředním pojmem pro Hitchcockovi filmy tohoto typu je napětí. Hlavní postava Richard Hannay je zcela obyčejný člověk náhodou vtažený do situace mimo jeho chápání, nemá žádné zvláštní dovednosti, a tak je postavou se kterou se může divák velmi lehce ztotožnit a představit si sebe v jeho botách. Jeho každodennost a absence schopností a výcviku, které by mu v kritických chvílích pomohli, pak posilují napětí a strach o něj. Stejně jako fakt, že jednoduchý macguffin (státní tajemství, u kterého je zajímavé a zábavné, že nikdy nenabude žádné fyzické formy jako listina či mikrofilm) pohání sice děj vpřed, avšak Hannay neví co to je ani kde to má hledat. Jediná stopa, jenž má k dispozice je Annabellina věta, že musí navštívit jakéhosi muže ve Skotsku. A aby toho nebylo málo tak je ještě k tomu omezen deadlinem, který mu dá Annabella. Jen pár dní, možná dokonce hodin a poté bude tajemství vyvezeno ze země a Hannay už nebude mít šanci se zbavit obvinění a vyhnout hrozící šibenici. To vše v paranoidní atmosféře, kdy je pronásledován z obou stran zákona a film celou dobu provází pocit neustálého ohrožení, zvláště potom co se objeví ve všech novinách Hannayho popis, a tak ho kdykoli může někdo poznat.

Vyprávění má epizodickou strukturu a jednotlivé epizody jsou organizovány jako napínavé sekvence různý útěků a skrývání před nebezpečím a nepřáteli od policie i špiónů na cestě do Skotska a zpátky. Film uhání vpřed stejně jako hlavní hrdina od jedné dramatické scény ke druhé. Hitchcock byl samozřejmě mistrem ve výstavbě napětí a dokáže ho výborně vrstvit, což si můžeme klidně ilustrovat. Ve vlaku sedí Hannay se dvěma dalšími pasažéry, jeden druhému jednu chvíli čte noviny a v nich se píše o vraždě Annabelly. Pocit ohrožení narůstá, naštěstí dva muži té zprávě nevěnují tolik pozornosti. Po útěku z vlaku před policisty se Hannay se ještě dozvíme, že byl vydán Hannayho důsledný popis a víme, že policisté vědí, ve lteré oblasti ho mají hledat. Sám Hannay potřebuje někde přenocovat a povede se mu sehnat nocleh na jednom statku. Na stole ve statku pak najde ležet samozřejmě další vydání novin a napětí narůstá, neboť stačí jen aby si stakář či jeho žena přečetli těch pár řádků a poznají ho. Do toho se ještě zamíchá stakářova žálivost a ten brzy začne podezřívat Hannayho, že mu ženu svádí a napětí tím ještě víc vzrůstá.

Hitchcockovi filmy se ale také vyznačovaly roztomilým humorem, který situaci odlehčuje, nikdy ale nestráží napětí. Výborné je v tomto ohledu opět Na sever severozápadní linkou, v 39 stupních ale také dobře funguje. Když se Hannay skryje před policií v jakési budově a je vytažen na pódium udělat proslov, je to vykouzlí to úsměv na tváři, ale obava o hrdinu rovněž vzrůstá. Poté co je ještě do příběhu vhozena dívka Pamela, ke které je Hannay část filmu doslova připoután, vychází z toho řada momentů komických, zároveň ale vzrůstá napětí, protože Hannay je pořád hledaný a komu by nebyla podezřelá dvojice k sobě připoutaná policijními želízky. A také se může rozvíjet romantická linie s výbornou chemií mezi postavami.

39 stupňů patří k tomu nejlepšímu z Hitchcocka a i po letech je to působivý film. Díky své epizodičnosti a krátké stopáži je velmi dynamický, i přes epizodičnost je sevřený a stylisticky precizní (používání detailů, hlediskových záběrů, křížového střihu, …). Je pravda, že jak bylo u Hitchcocka zvykem logika a pravděpodobnost ustupují napětí, takže něco působí zpětně trochu pošetile a například vražda Annabelly určitě zvedá leckomu obočí, ale jak řekl sám mistr Hitchcock: „Kritik, který vypráví něco o pravděpodobnosti je člověk bez fantazie.“ Zapněme tedy fantazii a užijme tento klasický thriller.

Unavená smrt

(Der müde Tod, 1921, r. Fritz Lang)

Dřív když se řeklo německý expresionismus, tak jsem si zaprvé představoval čistě hororové snímky a zadruhé jsem ho měl spojen jen se třemi filmy, Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920, r. Robert Wiene), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. F.W. Murnau) a Metropolis (1927, r. Fritz Lang). Vůbec mi přitom nevadilo vědomí, že poslední zmíněný film je sci-fi. Proč to ale píši? No, prostě jsem zjistil, že německý expresionismus je víc než tyto tři snímky a zasahuje do větší škály žánrů než jen hororu. Jako právě Unavená smrt. Tento film Fritze Langa zůstává tak trochu ve stínu jeho slavnějšího a oceňovanějšího filmu Metropolis, který se běžně v různých žebříčcích řadí na přední místa (zároveň je to film, jehož obří rozpočet pomohl potopit celé expresionistické hnutí). Rozhodně by však kvůli tomu neměla být upozaďována, neboť se také jedná o dílo opravdu promyšlené a vynikající.

Film nejspíše vznikl pod vlvem o pět let staršího slavného amerického filmu Intolerance (Intolerance: Love's Struggle Throughout the Ages, 1916, r. D.W. Griffith) a vypráví o milenecké dvojici, která přicestovala do jedné vesnice, kde si své tajné sídlo vybudoval Smrt. Poté co si Smrt odvede jejího snoubence, se mladá žena vydá do sídla Smrti a pokouší se jeho život získat zpět. Smrt svolí a umožní získat mužův život zpět tím, že žena uchrání před zhasnutím alespoň jednu ze tří svící, jenž symbolizují lidské životy. To slouží režisérovi jako rámec pro další tři krátké příběhy. Tento Langův narativně velmi odvážný snímek obsahuje techniku příběh v příběhu a také vložený flashback a jednu zajímavou manipulaci s plynutím času.

Každý příběh se odehrává v jiném prostředí a trochu jiném období. První z oněch tří je dobrodružný film z arabské země, druhý je umístěn do renesančních Benátek a třetí je komediální příběh odehrávající se ve středověké Číně. Všechny tři jsou vlastně paralely k rámcovému příběhu. Vždy se jedna žena snaží zachránit život muži, kterého miluje před mocnějšími bytostmi (arabský kalif, italský vysoký šlechtic, čínský císař), stejně jako se protagonistka rámcového příběhu snaží zachránit svého snoubence od skonu, o nemž, jak ji Smrt řekne, rozhodl sám Bůh. To je také leitmotiv celého filmu: souboj lásky a smrti. Aby paralela ještě vynikla hrají klíčové role stejní herci.

Na rozdíl od Intolerance Lang nesestříhal příběhy paralelní montáží a nevypráví tak čtyři oddělené syžety jakoby současně, ale přerušil vyprávění rámcového příběhu a ostatní vložil do něj seřazené za sebou. To se může zdát jako mnohem jednodušší vyprávěcí struktura než zvolil Griffith ve svém spektáklu, ale má své opodstatnění. Podle mne to hlavně přispívá k vystupňování napětí. Nejde totiž jen o napětí jestli svého milence zachrání jen například princezna Zobeida (příběh první svíce), pokud ho nezachrání, tak tak se protagonistce z rámcového příběhu sníží šance na záchranu toho jejího. S každým příběhem se tak šance zmenšuje a napětí vzrůstá. Proto také je příběh poslední svíce nejdelší. Zároveň ale snímek působí méně soudržně.

Filmy německého expresionismu jsou založeny především na mizanscéně (vše co se objeví ve filmovém okénku). Unavená smrt je film hodně výpravný, ve vetší či menší míře expresionisticky stylizovaný. Kompozice tvoří výrazné kostými, bohaté dekorace a různorodá prostředí od středověkého Německa, po exotické lokace Arábie a Číny vypadají opravdu živě, bohatě a velmi efektně. Taktéž výborně vypadají filmové triky, kterých je film, a zvlášť čínský příběh, plný. To zahrnuje různá zjevování se a proměny postav, let na létajícím koberci, létající kůň a několik dalších.

Osobně mi přijde, že na toto období je tento film překvapivě akční, je v něm mnoho různého pohybu a taktéž akční scény jako útěk před pronásledovateli nebo třeba šermířský souboj. Viděl jsem od Fritze Langa zatím jen dva snímky, právě Unavenou smrt a Metropolis, a oba se mi zdáli o něco svižnější a akčnější než díla ostatních režisérů (což neznamená nezbytně lepší).

Fritz Lang byl režisér, který výborně zvládal jak atmosférické, tak akční momenty, nebál se vypravěčsky trochu experimentovat a měl dozajista úchvatný smysl pro vizuál. A tento film je toho důkazem, byť je to jen jeden z prvních kroků na cestě k projektům ještě velkolepějším, hlavně tedy jeho megalomanskou, dechberoucí sci-fi. Ačkoli bych Unavenou smrt neoznačil za jeho mistrovské dílo zcela jistě je to dílo, které vyniká a je hodno pozornosti.

A-Team

(The A-Team, 2010, r. Joe Carnahan)

Před pár měsíci jsem předpovídal, že Warcraft: První střet (Warcraft, 2016, r. Duncan Jones) vydělá balík. Seknul jsem se hodně a ukázalo se, že kdyby nebylo čínského trhu, byl by v červených (hodně červených) číslech. Moje naděje na novou fantasy trilogii tak visí na vlásku. Přitom jsem se zamyslel nad filmy, u kterých jsem si hodně přál sequel, žel nedostal jsem ho a asi nikdy nedostanu. Napadl mě například Dredd (2012, r. Pete Travis), TRON: Legacy (2010, r. Joseph Kosinski) nebo američtí Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl With The Dragon Tattoo, 2011, r. David Fincher). A pak mě napadl právě A-Team, přičemž jsem se rozhodl se na něj po letech znovu podívat.

A-Team vychází ze stejnojmenného televizního seriálu o čtyřech nespravedlivě odsouzených vojácích živících se jako žoldáci, který se v Americe dostal na televizní obrazovky v roce 1983. Ten se dočkal celkem pěti řad a dokonce si vydobyl kultovní status. Film na jeho motivy se připravoval dlouho, prý od poloviny devadesátých let, a původně ho měl točit John Singleton, až později ho nahradil právě Joe Carnahan, jehož do té doby nejvýraznějšími filmy bylo Sejmi eso (Smokin' Aces, 2006) a Narkotika (Narc, 2002). Jeho film můžeme vnímat tak trochu jako prequel zasazený do současnosti, v němž postavy potkáváme před tím, než se začaly živit jako žoldnéři a představuje nám jak k tomu došlo, ač v poněkud pozměněné a aktualizované podobě (v seriálu je to navázáno na válku ve Vietnamu). Jsou zachovány všechny čtyři hlavní postavy i jejich charakterové rysy, schopnosti a do jisté míry i vzhled, beze změny zůstal i ústřední hudební motiv.

Film funguje jako by byl sám jednou řadou seriálu. Je rozdělen do pěti výrazně oddělených aktů, přičemž první akt slouží jako prolog k následnému vyprávění. Začíná přímo ve středu dění jedné náhodné mise v Mexiku a během akce se nám představí a elementárně charakterizují jednotlivý čtyři členové jednotky A-Team („Hannibal“ Smith, „Hezoun“ Peck, B.A. Baracus a Murdock), která se na konci díky této misi ustaví. Další čtyři akty se odehrávají o osm let později a rozvíjí se v nich jednoduchý žánrový příběh o tom, jak v Iráku dostane A-Team tajný úkol ukořistit ilegální štočky pro výrobu amerických bankovek. Jsou však podvedeni, štočky jim byly ukradeny, byl zabit jejich přítel a celý tým se dostal do vězení. Musí tedy utéct, očistit své jméno a při té příležitosti se pomstít. Každý akt je jako jeden díl seriálu, ve kterém postavy musí dokončit dílčí úkol, aby mohly dokončit svoji misi, a každý akt má svoji vlastní odlišnou akční scénu. Film naštěstí zapojuje několik motivů, které prostupují celé vyprávění, nebo alespoň jeho části (třebaže se jich rozvíjí jen málo), a tak nepůsobí jako úplně nesoudržný.

Samotný prostý žánrový příběh toho ale až tak mnoho nenabízí a jen za sebe jednoduše pokládá překážky a zvraty. Stejně prostá je charakterizace postav, jenž nepřekročí to, co se divák dozvěděl v prologové části a vývoj je omezen pouze na málo z nich, (Peck – romantická linie se Sosovou; B.A. Baracus). I ty působí spíše zkratkovitě a skokově než jako postupné rozvíjení, byť jsou velmi dobře vypointované. Co velmi dobře funguje je casting. Všem hercům role skvěle sedla, hlavně hlavní čtveřice má mezi sebou výbornou týmovou chemii a jejich rozhovory a špičkování působí velmi přirozeně a všichni svým jednoduchým postavám dokáží v každém okamžiku vdechnout život.

Vyprávění je však velmi svižné, nikde se nezdržuje a jednotlivé akty jsou relativně krátké. Celou stopáž si tak udržuje rychlé tempo, žene se vpřed z místa na místo, od akce k akci, z aktu do aktu. Vyprávění Carnahan ještě zrychluje tím, že často překrývá dvě scény, klasicky u scény z vysvětlováním plánu zároveň sledujeme i jeho provedení, ale i další. To vytváří zaprvé velmi efektní montáže (zvláště dobře vypadá scéna soud-pohřeb) a umožňuje zatajit před divákem důležitou informaci o plánu, a tak ve správnou chvíli překvapit či napnout, současně to efektivně komprimuje čas. Tím dokáže částečně odpoutat pozornost diváka od výtek z předchozího odstavce.

Režisér Carnahan se rozhodl pojmout snímek jako odlehčenou zábavu a přitlačil na komediální rovině. Film se tak pohybuje v nadsazeném a uvolněném duchu, hlavně akční scény, které zahrnují létání jsou hnány do komediálního absurdna (například scéna s tankem). Nevzdává se však být v klíčových momentech dramatický či napínavý.

V akci je film kinetický až hyperaktivní a spoléhá se převážně na relativně rychlý střih, rychlé švenky a blízké rámování. To jim dodává určitou divokost a fyzičnost nicméně hlavně v kontaktních soubojích se bohužel v kombinaci s nevhodnými kompozicemi a kamerovými úhly stává akce nepřehlednou. Ostatní akční scény už jsou na tom lépe (více zapojuje celky a delší záběry), zvláště pak (opět) ty zahrnující létání, tam se tvůrci nejvíce vyblbli, obsahují nejvíce nápadů, vtipných slovních výměn a dělají film zapamatovatelným. Hlavně tedy ta scéna s tankem.

A-Team není dílo dokonalé, není to precizně vycizelovaný akční film jako například Smrtonosná past (Die Hard, 1988, r. John McTiernan), Skála (The Rock, 1996, r. Michael Bay) či Bourneovo ultimátum (The Bourne Ultimatum, 2007, r. Paul Greengrass). I tak je to podle mne zábavná žánrová jízda, u které mě ještě dlouho bude mrzet, že vznikla jen jedna.