Recenze | Život

(Life, 2017, r. Daniel Espinosa)

Život – Falcon

Mám fakt rád hollywoodské žánrovky (sice v první řadě akční, ale i jiné), i ty z lacinějšího kraje, i ty jednoduché a přímočaré i ty trochu natvrdlé, protože vždycky si myslím, že i ty nejotřelejší schémata jdou vždy zajímavě naplnit. Píšu to, aby mě nikdo nechtěl nařknout z nějakého apriorního opovržení nad podobnými filmy (a nevšiml si předchozích článků), protože tentokrát hodlám argumentovat hlavně tím, že Život jako hororová sci-fi žánrovka je trochu příliš jednoduchý a přímočarý. Na dalších řádcích budu také občas snímek srovnávat s filmem Vetřelec (Alien, 1979, r. Ridley Scott) a někdy s filmem Věc (The Thing, 1982, r. John Carpenter). To asi není úplně fér a je trochu zavádějící – rozhodně nechci říct, že film který nědělá to, co dělají tyto snímky, je špatný – ale prostě jsou to díla, které pořád výborně fungují, snad mi tedy odpustíte, když je využiji jako referenční bod.

Na mezinárodní vesmírné stanici zrovna přebývá šestičlenná skupina (Jake Gyllenhaal, Rebecca Ferguson, Ryan Reynolds, Hiroyuki Sanada, Olga Dihovichnaya a Ariyon Bakare), když kolem prolétá porouchaná sonda z, která na nese vzorky z Marsu. Posádce se podaří sondu zachytit a při zkoumání vzorku objeví živou buňku. První život mimo planetu Zemi. Z buňky se však znepokojivě rychle stává složitější organismus a po nehodě v laboratoři uteče a začne ohrožovat posádku.

Film zcela evidentně vychází právě z kultovního Vetřelce, ve kterém taktéž vesmírná posádka čelila nové neznámé formě života číhající v útrobách lodi Nostromo a po jednom příslušníky posádky likvidovala a my sledovali snažení posádky zlikvidovat ji. Život vychází ze stejného námětu, avšak tady narážíme na tu jeho jednoduchost a přímočarost. Jde o to, že kromě fyzické podoby tvora se toho tam moc nerozvíjí.

Dynamika postav a jejich vztahů byly v obou dílech důležitý motiv a s tím i obavy o postavy a nejistota kdo z nich zemře jako další. Tady jsou postavy jen statické jednorozměrné figurky (je dána profese, základní charakterový rys a někdy jedna účelová informace) a jejich vzájemé vztahy se nemění a všechny jsou zhruba stejně na odstřel. Opět se tedy toho moc nerozvíjí a též mizí i část napětí. Snímku se sice daří vyvolat ze začátku nejistotu, kdo by mohl být další na řadě, chabost postav, však u mě způsobila, že mi to brzy bylo celkem jedno.

Tvor (postavy mu říkají Calvin) je charakterizován ze začátku, včetně jeho slabiny, na rozdíl od Vetřelce nebo třeba Věci, kde byla příšera zkoumána průběžně a k některým informacím se postavy musely postupně dopracovat z vodítek ve vyprávění (ve Vetřelci to bylo, že je to tvor dokonalý a zabít ho nejde; ve Věci vedly poznatky ke krevnímu testu horkým drátem). Calvin ale neskrývá žádná tajemství a vše o něm víme relativně brzy, a tak není co odhalovat a zadruhé chybí ta fascinace nestvůrou jako ve zmíněných dílech. Samotný proces nahánění Calvina není tolik atraktivní jako ve Vetřelci, neboť kvůli nižšímu rozpočtu tvoří vesmírnou stanici tak tři a půl místnosti, takže vypadá jednotvárně (až na fajn scénu s výstupen do kosmu). Ve Vetřelci byla loď prostě členitější a bylo v ní více míst, více stínů, více zákrut, kde se mohl tvor schovávat a tím také byla silnější paranoidní atmosféra mezi jednotlivými útoky.

Kromě toho Vetřelec (především v kinoverzi, ve special edition jsou to spíš náznaky) se kromě zmíněného točil kolem otázek týkající se Společnosti (proč musí posádka prozkoumávat neznámé signály?, proč má Ash takové pravomoci? …), která misi řídí. V Životě je v podstatě záhadou jen jeden motiv, který se na dlouhou dobu vytratí, aby se mohl navrátit později jako překvapení. Opět tam není moc, co rozvíjet. Chybí tam zkrátka nějaké dlouhodobě rozvíjené motivy, keré by pomáhaly vést divákovu pozornost skrz film, zvlášť ke konci, kde se to začíná trochu rozpadat na trochu náhodné a jednotvárné shluky akcí a rozhodnutí.

Tím nakonec nechci říct, že by byl Život úplně na pytel. Jeho strohost a krátká stopáž ho drží slušně pohromadě, v první polovině je dost kauzálně sevřený, a tak slušně šlape. V dílčích scénách dokáže být dokonce i napínavý, hlavně v těch chvílích, kdy Espinosa zapojuje tradiční hororové scény, POV monstra blížící se k nic netušící oběti, postava prochází s baterkou temnou místností plné stínů, atp. a pomáhá i pěkná hororová hudba. Navíc klasickou střihovou skladbu Espinosa místy nahrazuje dlouhým záběrem (nevím jak moc je to systematické, ale pěkně to vypadá určitě) zjevně inspirovaný Gravitací (Gravity, 2013, r. Alfonso Cuarón), odpoutaná kamera, jenž volně teče prostorem ve stavu beztíže, kdy neexistuje žádné nahoře a dole. To je patrné zejména na začátku ve scéně s chytáním letící sondy. Film má takřka poloviční rozpočet co Gravitace, a tak je tato scéna velmi zajímavě řešená. Kamera prolítává postupně lodí, kolem naše šestice pracuje a samotný atraktivní akt chycení sledujeme s postavami z vnitřku lodi. Výborný je také závěr, který velmi zábavně pracuje s tím jak sestavujeme pomocí střihu filmový prostor.

Je to film trochu laciný a nemyslím jen rozpočtem, ale někdy je fajn vidět zase horor ve sci-fi hávu a bez teenagerů v hlavních úlohách. A je to určitě lepší alternativa než třeba Poslední dny na Marsu (The Last Days on Mars, 2013, r. Ruairí Robinson).