The 39 Steps (39 stupnů)

Ačkoliv je slavný režisér Alfred Hitchcock u nás dost nepochopitelně spojován s hororem, žánr, který provázel značnou část jeho kariéry a který dovedl k dokonalosti, je thriller (jedinými jeho horory jsou Psycho a Ptáci a oba vděčí za hodně právě thrilleru). Hitchcockova významná práce práce s tímto žánrem pak dala vzniknout výrazu „hitchcockovský film“, s tímto typem thrilleru pak pracovali mnozí režiséři, nejviditelněji Brian De Palma. Hitchcockův odkaz je tak pořád živý (vzpoměňte si třeba na nedávné Mission Impossible: Národ grázlů) a jeho filmy fascinují dodnes. The 39 Steps – někdy do češtiny překládané jako 39 stupňů – natočen v roce 1935 po úspěchu Hitchcockova předchozího filmu Muž, který věděl příliš mnoho, je pak jeden z nejvýraznějších thrillerů a jeden z těch, který mu zajistil jeho úspěšnou kariéru.

Dva motivy jsou pro Hitchcockovy filmy typické, motiv neprávem obviněného člověka na útěku (to představil ve filmu Příšerný host) a motiv obyčejných lidí náhodou zapletených do špionážní hry (to rozvíjel i v předchozím snímku Muž, který věděl příliš mnoho). Ač práce s nimi vyvrcholila (ale neskončila) v roce 1959 se s snímkem Na sever severozápadní linkou, oba v kooperaci nalezneme už zde. Richard Hannay, kanaďan pobývající v Británii, se na jednom představení setká se záhadnou Annabellou Smith. V jeho bytě vyjde najevo, že je to tajná agentka, která se snaží ochránit vládní tajemství před špionážní organizací 39 stupňů vedenou krutým a chytrým vůdcem, jehož jediné poznávací znamení je chybějící malíček. Poté co je zavražděna se Hannay ocitne v nezáviděníhodné situaci. Je podezřelý z vraždy Annabelly a také zločinná organizace ho chce odstranit. Hannay tak nemá nevybranou a aby očistil své jméno musí se zapojit do hry, ochránit tajemství a odhalit špióny z 39 stupňů.

Ústředním pojmem pro Hitchcockovi filmy tohoto typu je napětí. Hlavní postava Richard Hannay je zcela obyčejný člověk náhodou vtažený do situace mimo jeho chápání, nemá žádné zvláštní dovednosti, a tak je postavou se kterou se může divák velmi lehce ztotožnit a představit si sebe v jeho botách. Jeho každodennost a absence schopností a výcviku, které by mu v kritických chvílích pomohli, pak posilují napětí a strach o něj. Stejně jako fakt, že jednoduchý macguffin (státní tajemství, u kterého je zajímavé a zábavné, že nikdy nenabude žádné fyzické formy jako listina či mikrofilm) pohání sice děj vpřed, avšak Hannay neví co to je ani kde to má hledat. Jediná stopa, jenž má k dispozice je Annabellina věta, že musí navštívit jakéhosi muže ve Skotsku. A aby toho nebylo málo tak je ještě k tomu omezen deadlinem, který mu dá Annabella. Jen pár dní, možná dokonce hodin a poté bude tajemství vyvezeno ze země a Hannay už nebude mít šanci se zbavit obvinění a vyhnout hrozící šibenici. To vše v paranoidní atmosféře, kdy je pronásledován z obou stran zákona a film celou dobu provází pocit neustálého ohrožení, zvláště potom co se objeví ve všech novinách Hannayho popis, a tak ho kdykoli může někdo poznat.

Vyprávění má epizodickou strukturu a jednotlivé epizody jsou organizovány jako napínavé sekvence různý útěků a skrývání před nebezpečím a nepřáteli od policie i špiónů na cestě do Skotska a zpátky. Film uhání vpřed stejně jako hlavní hrdina od jedné dramatické scény ke druhé. Hitchcock byl samozřejmě mistrem ve výstavbě napětí a dokáže ho výborně vrstvit, což si můžeme klidně ilustrovat. Ve vlaku sedí Hannay se dvěma dalšími pasažéry, jeden druhému jednu chvíli čte noviny a v nich se píše o vraždě Annabelly. Pocit ohrožení narůstá, naštěstí dva muži té zprávě nevěnují tolik pozornosti. Po útěku z vlaku před policisty se Hannay se ještě dozvíme, že byl vydán Hannayho důsledný popis a víme, že policisté vědí, ve lteré oblasti ho mají hledat. Sám Hannay potřebuje někde přenocovat a povede se mu sehnat nocleh na jednom statku. Na stole ve statku pak najde ležet samozřejmě další vydání novin a napětí narůstá, neboť stačí jen aby si stakář či jeho žena přečetli těch pár řádků a poznají ho. Do toho se ještě zamíchá stakářova žálivost a ten brzy začne podezřívat Hannayho, že mu ženu svádí a napětí tím ještě víc vzrůstá.

Hitchcockovi filmy se ale také vyznačovaly roztomilým humorem, který situaci odlehčuje, nikdy ale nestráží napětí. Výborné je v tomto ohledu opět Na sever severozápadní linkou, v 39 stupních ale také dobře funguje. Když se Hannay skryje před policií v jakési budově a je vytažen na pódium udělat proslov, je to vykouzlí to úsměv na tváři, ale obava o hrdinu rovněž vzrůstá. Poté co je ještě do příběhu vhozena dívka Pamela, ke které je Hannay část filmu doslova připoután, vychází z toho řada momentů komických, zároveň ale vzrůstá napětí, protože Hannay je pořád hledaný a komu by nebyla podezřelá dvojice k sobě připoutaná policijními želízky. A také se může rozvíjet romantická linie s výbornou chemií mezi postavami.

39 stupňů patří k tomu nejlepšímu z Hitchcocka a i po letech je to působivý film. Díky své epizodičnosti a krátké stopáži je velmi dynamický, i přes epizodičnost je sevřený a stylisticky precizní (používání detailů, hlediskových záběrů, křížového střihu, …). Je pravda, že jak bylo u Hitchcocka zvykem logika a pravděpodobnost ustupují napětí, takže něco působí zpětně trochu pošetile a například vražda Annabelly určitě zvedá leckomu obočí, ale jak řekl sám mistr Hitchcock: „Kritik, který vypráví něco o pravděpodobnosti je člověk bez fantazie.“ Zapněme tedy fantazii a užijme tento klasický thriller.