Film v kině

Už od období těsně po druhé světové válce čelil film (hlavně americký) úpadku návštěvnosti kin. Mohla za to změna životního stylu a konkurence jiných forem zábavy, lidé více sportovali poslouchali desky a také se v té době stala televize v domácnostech relativně běžnou. Filmový průmysl v čele s Hollywoodem se tomu samozřejmě snažil čelit a udělat film v kině mnohem atraktivnější, aby si člověk raději zašel do kina, než seděl doma před televizí. Změnil se tedy zvukový a obrazový design filmů. Rozšířilo se používání barevného obrazu, zvláště u velkofilmové produkce využívající materiál Technicolor, který poskytoval velmi výrazné a bohaté barvy. Do té doby byla barva vyhrazena muzikálům a fantaskním filmům jako Čaroděj ze země Oz a divíci ji vnímali spíše jako nerealistický prvek. Taktéž se rozšířilo používání širokoúhlých formátů a promítání na velká plátna pomocí širokoformátových systémů jako Cinerama, CinemaScope či VistaVision atd. Co se zvuku týče, zavedl se v kinosálech vícekanálový zvuk. Snaha vylákat lidi z obýváků pak vedla k ještě ke krátkodobým nepříliš úspěšným pokusům jako stereoskopický formát (3D filmy – vynález už z období němého filmu, jenž byl opuštěn pro nedostatek zájmu) a olfaktorické systémy (přidávající do filmu vůně) jako Smell-O-Vision a Aromo-Rama. Nikdy se však nepodařilo obnovit obrovskou návštěvnost z předcházejícího období a filmový průmysl bojuje s návštěvností dodnes. Čato tím, že navrací zmíněné technologie převlečené za žhavou novinku (formát IMAX, 3D filmy a 4DX).

Nové technologie dávají dnešnímu divákovi ještě méně důvodů chodit do kin. Díky Internetu a streamingovým technologiím může mít člověk takřka jakýkoliv během několika minut, zkracuje se doba mezi uváděním filmů v kině a na domácích nosičích a systémech videa na vyžádání (VOD), takže netrvá dlouho než divák má možnost film vidět doma. Blu-ray disky a současné monitory umožňují obraz stejné kvality jako v běžném kině a ač se setkaly s neúspěchem 3D televize přinesli taktéž stereoskopický formát do pokojů.

Lístek do kina stojí čím dál více, a tak se nabízí otázka zda je vůbec potřeba chodit na filmy do kina? Nenabízí nám obývací pokoj a televize tentýž zážitek. Záleží vůbec na tom jak na film koukám, když přece koukáme na ten stejný film?

Mohlo by se zdát, že domácí sledování poskytuje komfortnější sledování. Člověk se může napít, kdykoli má žízeň, najíst kdykoli má hlad a dojít si na záchod kdykoli cítí potřebu, místo aby se těmito pocity nechával rozptylovat při filmu. Zvláště když sledování videa poskytuje možnost si film pozastavit takže o nic nepřijde. Jenže právě přerušováním filmu si divák narušuje tok filmu, jeho rytmus a jeho vnitřní řád, tím vypadává z pohlcení a mění účinky, které na něj dílo má. V kině, kde publikum nemá možnost kontroly nad přehráváním, to divák prostě je schopen vydržet i zapomenout na zmíněné pocity, protože se do filmu ponoří. Šlo by samozřejmě namítat, že čtení knihy také přerušujeme, ale film byl vytvořen jako dílo, jenž se má zkonzumovat najednou a tvůrci s tím při tvorbě počítali. Silně však pochybuji, že si Theodor Dreiser myslel, že někdo přečte Americkou tragédii na jeden zátah.

Sledování v domácnosti se vyznačuje soukromostí. Je to uzavřený prostor, kde se díváme sami či jen s několika málo lidmi. Kinosál je naproti tomu místo neuzavřené, kde se shromaždují různí jedinci a sdílí emocionální zážitek. Nikomu nic nedá člověk, co při Hobitovi na celý sál žasne, že Tauriel má „fakt dlouhý vlasy“, ale přirozeně reagující publikum, dokáže posílit naše vlastní reakce. Na filmu bratří Coenů Ave, Caesar! jsem byl v kině dvakrát, jednou v sále skoro prázdném a těch pár diváků to nejspíš moc nebavilo, a podruhé v sále úplně plném. V druhém případě, kde se všichni smály na stejných místech jako já a účinek jednotlivých vtipů byl díky tomu ještě větší a film jsem si užil víc. Popřípadě divák může své reakce s reakcemi ostatních porovnávat, což může být užitečné. Vypomůžu si další komedií, francouzský snímek Playtime od Jacquese Tatiho je složitě koncipován tak, že se několik akcí odehrává zároveň v rozličných částech obrazu, takže zatímco sledujete, co se děje v pravém dolním rohu, unikne vám gag vlevém horním. Důsledkem toho se různí lidé smějí v různých místech a divák může díky reakci ostatním příště dávat pozor na jiné části obrazu a hledat v nich nový vtip, který předtím přehlédl.

Kinosál je sice v jednom smyslu otevřenější než domácnost, v jiném je zase naopak uzavřenější. Je izolovanější od dalších podnětů. V kině je při promítání tma a sál je do jisté míry zavřený a většina ostatních se snaží nerušit (byť vyjímky se najdou) a film je tím více pohlcující. Doma je obraz mnohem méně izolován tmou a divák čelí dalším vizuálním vjemů jako třeba další osoby pohybující se po bytě, nebo i třeba náhodně zahlédne něco z okna. Také čelí konkorečním auditivním vjemům, jako třeba když venku začne houkat auto. Poté co nastoupili videokazety v polovině 70. let a člověk se mohl dívat na film z pohodlý domova, se tak filmy musely přizpůsobit domácímu rozpylování, staly se rychlejšímí, agresivnějšími a hlasitějšími. Zároveň doma je k dispozici obraz menší než je plátno kina a film se musel přizpůsobi taktéž menším obrazovkám. Začal se více klást důraz na detailnější záběry, při kterých lze i při menším formátu rozpoznat výraz v hercových očích. Přesto je domácí prostředí rušné a člověk nezabrání těkání pohledem a obrazovka je i proti běžnému plátnu malá. Člověku na ní může uniknout něco, co by na plátně bylo mnohem zjevnější, hercovo gesto nebo výraz či nějaký jiný detail v obraze.

Na začátku jsem psal jak a čím filmový průmysl a hlavně hollywood bojuje s úbytkem návštěvnosti kin. Film ale většinou tyto nadstavby nepotřebuje. Film je prostě imerzivní a v sále ještě mnohem více a stačí mu k tomu jen plátno spolu s kvalitním obrazem a zvukem. Samozřejmě špatný film se dobrým nestane proto, že ho uvidíte v kině, ale je to zkušenost jakou doma nedostanete.