Ačkoliv je slavný
režisér Alfred Hitchcock u nás dost nepochopitelně spojován s
hororem, žánr, který provázel značnou část jeho kariéry a
který dovedl k dokonalosti, je thriller (jedinými jeho horory jsou
Psycho a Ptáci a oba vděčí za hodně právě
thrilleru). Hitchcockova významná práce práce s tímto žánrem
pak dala vzniknout výrazu „hitchcockovský film“, s tímto typem
thrilleru pak pracovali mnozí režiséři, nejviditelněji Brian De
Palma. Hitchcockův odkaz je tak pořád živý (vzpoměňte si třeba
na nedávné Mission Impossible: Národ grázlů) a jeho filmy
fascinují dodnes. The 39 Steps – někdy do češtiny
překládané jako 39 stupňů – natočen v roce 1935 po
úspěchu Hitchcockova předchozího filmu Muž, který věděl
příliš mnoho, je pak jeden z nejvýraznějších thrillerů a
jeden z těch, který mu zajistil jeho úspěšnou kariéru.
Dva motivy jsou pro
Hitchcockovy filmy typické, motiv neprávem obviněného člověka
na útěku (to představil ve filmu Příšerný host) a motiv
obyčejných lidí náhodou zapletených do špionážní hry (to
rozvíjel i v předchozím snímku Muž, který věděl příliš
mnoho). Ač práce s nimi vyvrcholila (ale neskončila) v roce
1959 se s snímkem Na sever severozápadní linkou, oba v
kooperaci nalezneme už zde. Richard Hannay, kanaďan pobývající v
Británii, se na jednom představení setká se záhadnou Annabellou
Smith. V jeho bytě vyjde najevo, že je to tajná agentka, která se
snaží ochránit vládní tajemství před špionážní organizací
39 stupňů vedenou krutým a chytrým vůdcem, jehož jediné
poznávací znamení je chybějící malíček. Poté co je
zavražděna se Hannay ocitne v nezáviděníhodné situaci. Je
podezřelý z vraždy Annabelly a také zločinná organizace ho chce
odstranit. Hannay tak nemá nevybranou a aby očistil své jméno
musí se zapojit do hry, ochránit tajemství a odhalit špióny z 39
stupňů.
Ústředním pojmem pro
Hitchcockovi filmy tohoto typu je napětí. Hlavní postava Richard
Hannay je zcela obyčejný člověk náhodou vtažený do situace
mimo jeho chápání, nemá žádné zvláštní dovednosti, a tak je
postavou se kterou se může divák velmi lehce ztotožnit a
představit si sebe v jeho botách. Jeho každodennost a absence
schopností a výcviku, které by mu v kritických chvílích
pomohli, pak posilují napětí a strach o něj. Stejně jako fakt,
že jednoduchý macguffin (státní tajemství, u kterého je
zajímavé a zábavné, že nikdy nenabude žádné fyzické formy
jako listina či mikrofilm) pohání sice děj vpřed, avšak Hannay
neví co to je ani kde to má hledat. Jediná stopa, jenž má k
dispozice je Annabellina věta, že musí navštívit jakéhosi muže
ve Skotsku. A aby toho nebylo málo tak je ještě k tomu omezen
deadlinem, který mu dá Annabella. Jen pár dní, možná dokonce
hodin a poté bude tajemství vyvezeno ze země a Hannay už nebude
mít šanci se zbavit obvinění a vyhnout hrozící šibenici. To
vše v paranoidní atmosféře, kdy je pronásledován z obou stran
zákona a film celou dobu provází pocit neustálého ohrožení,
zvláště potom co se objeví ve všech novinách Hannayho popis, a
tak ho kdykoli může někdo poznat.
Vyprávění má
epizodickou strukturu a jednotlivé epizody jsou organizovány jako
napínavé sekvence různý útěků a skrývání před nebezpečím
a nepřáteli od policie i špiónů na cestě do Skotska a zpátky.
Film uhání vpřed stejně jako hlavní hrdina od jedné dramatické
scény ke druhé. Hitchcock byl samozřejmě mistrem ve výstavbě
napětí a dokáže ho výborně vrstvit, což si můžeme klidně
ilustrovat. Ve vlaku sedí Hannay se dvěma dalšími pasažéry,
jeden druhému jednu chvíli čte noviny a v nich se píše o vraždě
Annabelly. Pocit ohrožení narůstá, naštěstí dva muži té
zprávě nevěnují tolik pozornosti. Po útěku z vlaku před
policisty se Hannay se ještě dozvíme, že byl vydán Hannayho
důsledný popis a víme, že policisté vědí, ve lteré oblasti ho
mají hledat. Sám Hannay potřebuje někde přenocovat a povede se
mu sehnat nocleh na jednom statku. Na stole ve statku pak najde ležet
samozřejmě další vydání novin a napětí narůstá, neboť
stačí jen aby si stakář či jeho žena přečetli těch pár
řádků a poznají ho. Do toho se ještě zamíchá stakářova
žálivost a ten brzy začne podezřívat Hannayho, že mu ženu
svádí a napětí tím ještě víc vzrůstá.
Hitchcockovi filmy se ale
také vyznačovaly roztomilým humorem, který situaci odlehčuje,
nikdy ale nestráží napětí. Výborné je v tomto ohledu opět Na
sever severozápadní linkou, v 39 stupních ale také
dobře funguje. Když se Hannay skryje před policií v jakési
budově a je vytažen na pódium udělat proslov, je to vykouzlí to
úsměv na tváři, ale obava o hrdinu rovněž vzrůstá. Poté co
je ještě do příběhu vhozena dívka Pamela, ke které je Hannay
část filmu doslova připoután, vychází z toho řada momentů
komických, zároveň ale vzrůstá napětí, protože Hannay je
pořád hledaný a komu by nebyla podezřelá dvojice k sobě
připoutaná policijními želízky. A také se může rozvíjet
romantická linie s výbornou chemií mezi postavami.
39 stupňů patří
k tomu nejlepšímu z Hitchcocka a i po letech je to působivý film.
Díky své epizodičnosti a krátké stopáži je velmi dynamický, i
přes epizodičnost je sevřený a stylisticky precizní (používání
detailů, hlediskových záběrů, křížového střihu, …). Je
pravda, že jak bylo u Hitchcocka zvykem logika a pravděpodobnost
ustupují napětí, takže něco působí zpětně trochu pošetile a
například vražda Annabelly určitě zvedá leckomu obočí, ale
jak řekl sám mistr Hitchcock: „Kritik, který vypráví něco o
pravděpodobnosti je člověk bez fantazie.“ Zapněme tedy fantazii
a užijme tento klasický thriller.
