Sedm statečných

(The Magnificent Seven, 2016, r. Antoine Fuqua)

Remake to mívají težké, často totiž čelí apriornímu despektu. Bývají nařčeni z neoriginality a zbytečnosti a často se na ně lidé dívají už předem jako na film nezbytně horší než originál. Vzhledem k tomu, že nejnovější počin Antoina Fuqui je předělávkou velké klasiky bude to mít ještě těžší, což je trochu paradoxní, neboť původní snímek Sedm statečných (The Magnificent Seven, 1960, r. John Sturges) je sám americkým remakem japonských Sedmi samurajů (Shichinin no samurai, 1954, r. Akira Kurosawa). Sám nejsem nepřítel remaků a rád vidím nový a čerstvý pohled na starou látku, či jen prostě trochu jiné uchopení. Přestože mi přijde tento film trochu problematický pořád se podle mne nejedná o případ špatné předělávky. Byť následující text tomu možná úplně nasvědčovat nebude.

Sedm statečných vypráví klasický westernový příběh, Chudé městečko Rose Creek je sužováno zlotřilým průmyslníkem Bartholomewem Boquem (Peter Sarsgaard) a jeho bandou. Boque touží se obyvatel městečka zbavit, aby mohl volně dolovat zlato a díky jeho bohatství je na něj zákon krátký. V zoufalství se Emma Cullenová (Haley Bennett) vydá hledat pomoc a narazí na pistolníka Sama Chisolma (Denzel Washington). S ním shromáždí šest dalších mužů (Chris Pratt, Ethan Hawke, Vincent D'Onofrio, Byung-hun Lee, Manuel Garcia-Rulfo, Martin Sensmeier) a spolu se pak postaví na obranu Rose Creek proti Boquově armádě.

Ačkoli je tato verze o něco drsnější a realističtější než jeho dosti idealistický předchůdce, nečejte tak westernovou odnož psychologickou (Muž z Laramie) či revizionistickou (Nesmiřitelní). Postavy do jednoho jsou vynikající střelci a bojovníci, jako bývají hrdinové klasických kovbojek a nejsou to psychologicky propracované postavy, ale spíše jednoduché typy westernové fikce, příliš nepřesahující nápisy v traileru (frajerský lovec lidí, drsný lovec z divočiny, bandita, tajemný cizinec, atd.), rozvinuté jsou v podstatě jen tři. Jsou však postavy natolik různorodé svým fyzickým vzhledem (rasa, kostým, stavba těla), že jsou zapamatovatelné, nedají se mezi sebou zaměnit ani zdálky a v záverečné bitvě jsou tak snadno identifikovatelné. Nicméně díky jejich charakterové strohosti ze všech jejich smrtí funguje tak jedna, maximálně dvě. Podobné je to se vztahem pistolníků a vesničanů. V původních filmech byl jejich vztah a vzájemné působení daleko propracovanější, vezměte si například scénu kdy se dělí s vesničany o jídlo. V průběhu vyprávění protagonisti s rolníky víc a víc sympatizovali a naučili si jich vážit, to pak motivovalo finále. V nové verzi tohle bolestivě chybí.

Co je pro mne také bolestivé je jeden fakt ohledně Sama Chisolma a tady si v tomto odstavci dovolím lehký SPOILER. Když se Sam setká s Emmou Cullenovou tak jí původně nechce pomoci, zaujme ho až když zmíní jméno Boqua. Na konci pak vyjde najevo, že Boque mu zavraždil rodinu. Přestože Sam například zmíní, že si vesničani zaslouží zpět své životy („Those people deserve their lives back.“), nejde se zbavit dojmu, že mu šlo v první řadě o osobní pomstu. To byla ale pointa, oni bojovali boj, který nebyl jejich a nic za to nezískali, šlo jen o odvahu, čest a věrnost. Tento snímek s tím pracuje také, ale motiv soukromé vendety to narušuje. Je však pravda, že je to motiv, který dodává o něco větší sevřenost.

Ve starších Sedmi statečných byl antagonistou vůdce mexických banditů Calvera, u kterého později vyšlo najevou, že se od ústředních pistolníků moc neliší a jen se snaží ochránit své muže stejně jako se pistolníci snažili ochránit vesničany, rozdíl byl pouze ve způsobech. Hlavní zápornou postavou je tady bezskrupulózní průmyslník Bogue, kterému není nic svaté a jsou mu cizí jakékoli hodnoty (morálka, Bůh, lidský život) kromě zisku. Svoji odpornost ještě dále v úvodní scéně stvrzuje strašením dětí a tím, že nechá zabít ženu a sám zabije neozbrojeného manžela Emmy Cullenové. Představuje tak to nejhorší z raného kapitalismu v době objevování západu. Postavy tak bojují nejen s bandou násilníků, ale i s bezohledným kapitalismem. Film se tak stává trochu kritikou a komentářem k dobové sociální situaci.

Snímek stojí na jednoduchém žánrovém příběhu westernové fikce o obraně místa před nájezdníky a linieárním vyprávěním od úvodu a náboru obránců přes plánování a přípravy obrany k realizaci v závěrečné bitvě, ke které celé vyprávění směřuje. Proti sedmi hrdinům stojí oproti předešlému filmu mnohem větší počet nepřátel a vesničané ani hlavní pistolnící netrpí nedostatkem zbraní a munice. Zároveň Fuqua je režisér hlavně akční (Odstřelovač, Equalizer, Pád Bílého domu, Slzy slunce, Král Artuš) byť má na kontě i práce umírněnější (Training Day, Nejlepší z Brooklynu). Přestřelky tohoto filmu jsou tak výrazně dynamičtější a mnohem akčnější (efektní střílení, jízdy na koních, výbuchy) než jsou jeho předobrazy. Hlavně závěrečná bitva je velkolepá, velmi vzrušující a členitá.

Nová verze Sedmi statečných je nakonec slušná žánrová zábava. Film dobře vygradovaný s pěknou akcí, nepříliš vybočující a rozhodně ne dílo, na které se bude vzpomínat. Avšak frajery v kloboucích s koltama proklatě nízko už dnes úplně běžně v premiérových kinech nepotkáte. Naposledy tu byly festivalový acid western Slow West, „tarantinovka“ Osm hrozných a někteří počítají i REVENANT Zmrtvýchvstání a to jsou kousky velmi neklasické. Snad proto se vyplatí na to vyrazit. Kromě toho také uslyšíte poslední soundtrack tragicky zesnulého Jamese Hornera.

Na co se těším do kina

září a říjen

Momentálně se opět učím na ještě jednu zkoušku do školy, a tak se nestíhám na filmy ani koukat, natož o nic psát. Tak aspoň mohu udělat tento svůj pravidelný update kinopremiér, byť to bude ještě něco stručnější než obvykle. Tentokrát je to devět filmů, ale pochybuji, že uvidím v kině všechny. Kvůli mému zdravotnímu stavu bych teď neměl chodit do kina, tak jak bych chtěl. Jen tak mimochodem 1. 9. přišel do kin Spielbergův Obr Dobr, na kterého jsem se vážně moc těšil. Distributor se však rozhodl uvést ho pouze v českém dabingu. Rozhodnutí pochopitelné, leč pro mne bolestivé, protože já fakt nemám rád dabované filmy, takže se na to vykašlu a počkám na domácí nosiče.

Smrt ve tmě

(Don't Breathe, r. Fede Alvarez)

V kinech od: 01.09.2016

Budu asi v menšině, ale Alvarezův remake filmu Lesní duch se mi líbil. Docela jsem tak zvědavý na jeho nový zářez. Mladá trojice se vloupe do domu a zjistí, že starý slepec, co ho obývá je ve skutečnosti hororové monstrum, že kterého by měl respekt i Michael Myers. To by měl být dobrý materiál.

Sully: Zázrak na řece Hudson

(Sully, r. Clint Eastwood)

V kinech od: 08.09.2016

Clint Eastwood, Tom Hanks a drama podle skutečného příběhu, to zní jako kandidát na Oscara. Sice neznám moc kontext, ale těším se a jsem zvědavý, co Clint připravil.

Sedm Statečných

(The Magnificent Seven, r. Antoine Fuqua)

V kinech od: 22.09.2016

Remake legendárního westernu, který sám byl předělávkou Kurosawova legendárního samurajského filmu Sedm samurajů. Asi bych se měl konečně tedy na oba dva tyto snímky podívat. Režíruje Antoine Fuqua mající na kontě dobře přijímaný Training Day i odmítaného Krále Artuše, takže z toho může vylézt cokoli. Osobně mi jeho filmy do jisté míry baví, ale skoro vždy mi v určitých prvcích nevyhovují. Ať už to dopadne jakkoli bude fajn trávit čas ve společnosti Denzela Washingtona, Chrise Pratta, Ethana Hawka, Vincenta D'Onofria a Byeong-heona Leeho.

Deepwater Horizon: Moře v plamenech

(Deepwater Horizon, r. Peter Berg)

V kinech od: 29.09.2016

Další drama drama podle skutečné události, teď na ropné plošině. Výborné obsazení a Bergova režijní kariéra si snad definitivně vybrala větev Na život a na smrt místo větve Bitevní loď.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

(Miss Peregrine's Home for Peculiar Children, r. Tim Burton)

V kinech od: 29.09.2016

Nový film Tima Burtona. Je třeba říkat víc? Jeho kariéra sice dnes není tak zářivá jako bývala, snad to tento film napraví.

Dívka ve vlaku

(The Girl on the Train, r. Tate Taylor)

V kinech od: 06.10.2016

Nadějně vypadající mysteriózní thriller se zajímavou hereckou sestavou, jehož knižní předloha je přirovnává ke Zmizelé. Uvidíme jestli film ústrojí srovnání s Fincherovým hitem.

Kubo a kouzelný meč

(Kubo and the Two Strings, r. Travis Knight)

V kinech od: 06.10.2016

Zajímavě vypadající animák čerpající z japonské kultury a folklóru. Parádní trailery, krásná stop-motion animace a dobré ohlasy. Snad distributor uvede i titulkovanou verzi, nechci přijít o hlasy Matthewa McConaugheyho, Charlize Theron, Rooney Mary a Ralpha Fiennese.

Jack Reacher: Nevracej se

(Jack Reacher: Never Go Back, r. Edward Zwick)

V kinech od: 20.10.2016

Byť předchozí film o bývalém armádním vyšetřovateli považuji za problematický, tak se nejednalo o špatnou žánrovku. Navíc Jack Reacher v podání Toma Cruise je přesně ten typ akčního hrdiny, pro které mám slabost. Režíruje tentokrát Edward Zwick, který má na svědomí dva mé velmi oblíbené filmy Poslední samuraj a Krvavý diamant.

Zúčtování

(The Accountant, r. Gavin O'Connor)

V kinech od: 27.10.2016 03.11.2016

Na rovinu, Gavin O'Conor natočil film Warrior. Miluju ten film. Pak natočil film Jane Got a Gun, což jsem ještě neviděl, reakce jsou však velmi daleko od příznivých. Ben Affleck jako zabijácký rain man zní naštěstí zajímavě a trailer vypadá dobře.

Doctor Strange

(Doctor Strange, r. Scott Derrickson)

V kinech od: 27.10.2016

S překvapením jsem zjistil, že distribuční společnost Falcon posunula premiéru Doctora Strange o týden dopředu. To je pro mne vynikající zpráva, leč setrvávám v podezření, že to stáhnou zpět. Nicméně, zařadím to na tento seznam. Jsem fanoušek MARVELu a nový příspěvek do jeho masivního filmového světa si nemůžu nechat ujít. Do světa Avegerů vstupuje regulérní magie (ve filmech s Thorem je to spíš jen ochutnávka) a budou se tak dít zajímavé věci. Vypad to parádně a snad tak zase dostaneme rok, ve kterém budou dvě "silnější" marvelovky. Jeden z mých nejočekávanějších filmů roku.

Sebevražedný oddíl

(Suicide Squad, 2016, r. David Ayer)

Sebevražedný oddíl – Freeman Ent.

Nakladatelství MARVEL sklidilo obrovský úspěch s filmy na motivy svých komiksů, poslalo do kin oblíbené superhrdiny Iron Mana, Thora, Captaina Americu, Hulka a celé to s ještě větším úspěchem projilo do jednoho crossover filmu Avengers (The Avengers, 2012, r. Joss Whedon). Bylo první, kdo se odhadlal k takovému kroku, to jest postupně plánovaně rozvíjet několik značek, umístit je do jednoho světa a spojit do jedné velké značky. Konkurenční nakladatelství DC samozřejmě chtělo úspěch MARVELu zopakovat, ale na rozdíl od něj dlouho čelilo problémům. Nakonec se jim tedy díky filmu Muž z oceli (Man of Steel, 2013, r. Zack Snyder) podařilo rozjet svůj vlastní propojený filmový vesmír (DC Extended Universe) a jejich vlajkovou lodí měl být snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlonosti (Batman v Superman: Dawn of Justice, 2016, r. Zack Snyder). Ten se však setkal s nepříliš dobrou odezvou u kritiků a s jen o něco lepší u fanoušků. Nyní přišel do kin jejich další film z DCEU Sebevražedný oddíl od Davida Ayera, režiséra a scenáristu filmů jako Patrola (End of Watch, 2012) či Železná srdce (Fury, 2014), který také napsal oceňovaný snímek Training Day (2001, r. Antoine Fuqua). Jako u většiny jeho filmů nemohu říci, že se jedná o film jednoznačně dobrý.

Amanda Waller dá dohromady tým nebezpečných uvězněných zločinců se zvláštními schopnostmi, aby za příslib snížení trestu bojovali s jinými nadpřirozenými entitami ohrožující USA. Mezi nimi je třeba nájemný zabiják Deadshot, psychopatka Harley Quinn, oheň ovládající bývalý gangster El Diablo a další a dohlíží na ně plukovník Rick Flag ze speciální jednotky.

To první, co asi každého napadne, že je na tomto filmu zajímavé je, že Sebevražedný oddíl nesleduje klasické superhrdiny, ale netradičně jako protagonisty volí zločince, vyvrheli a vojáky. To je sice pravda, avšak je to pořád v limitech hollywoodského velkorozpočtového filmu. Všichni ti zločinci působí v konečném důsledku sympaticky, například Deadshot se svým silným morálním kodexem a starostí o dceru bude pro diváky jistě pozitivní postava, zvláště díky tomu, že film nabízí srovnávání s bezskrupulózní, manipulativní Amandou Waller, která má zastupovat tu „správnou“ stranu. Obdobně i ostatní členové skvadry mají, nebo v sobě nacházejí kladné vlastnosti, jeden ze základních motivů filmu totiž je vytvoření fungující týmu díky nalezenému vzájemnému respektu a hlavně „zlodějské cti“. Je pro mě ale pořád velmi příjemná změna vidět místo frajerů v pláštěnkách nebo nablýskaném brnění bandu drsňáků ve vojenském oblečení a obyčejných bundách a kabátech, co místo štítů, kladiv a luceren nesou pistole a útočné pušky, a co se mi líbí nejvíc, pohybují se zásadně pomocí taktických přesunů metr po metru, od ulice k ulici, od baráku k baráku. To samozřejmě zatím nezní nijak špatně. V čem film podle mne nejvíce selhává je samotná struktura vyprávění.

Film začíná v podstatě řadou několika dlouhých expozicí jednotlivých charakterů. Amanda Waller v restauraci seznamuje dva vysoké úředníky s Task Force X, řekne že má Deadshota a následuje dlouhý flashback seznamující s Deadshotovou minulostí, přičemž čistě pocitově informace v ní obsažené neodpovídají délce. Obdobně je to u dalších postav. Jakýkoliv vývoj zápletky je notně zdržován a už od začátku chybí filmu plynulost.

Když je úvod u konce a skvadra se vydá na misi, je to zhruba stejně inkoherentní a s nepříjemně přerývaným tempem. Misí překvapivě není zastavit záporáka, který chce zničit svět, ale zachránit jakousi osobu, která uvízla v ohrožené zóně. To probíhá tak, že se protagonisté prostě přesouvají z bodu A do bodu B a v každém z nich si trochu zastřílí. Do toho je našroubována podzápletka o tom, jak se Joker snaží zachránit Harley Quinn. Jokerova linie však vůbec s hlavním vyprávěním nesouvisí a nic nijak neposouvá. V posledním aktu filmu, poté co jsou všechny tyto motivy odstraněny, se naše parta konečně vydává porazit starobylé zlo ohrožující svět, přičemž dopad předchozího dění je opět minimální. O nějakém souvislém dění se tedy moc mluvit nedá a ani moc nepomáhá stejně diskontinuitní vývoj postav.

Většina z toho je ale něco, co v podstatě můžeme vytknout jak Patrole, tak Železným srdcím. V případě obou těchto filmů jsem v tom však spatřoval posun od hollywoodského vyprávění příběhů k realistickému, kdy je divákovi představována každodennost policistů respektive vojáků. Sebevražedný oddíl podle mne nic takového není, ale chtěl být vzrušujícím hollywoodským příběhem. Můžete samozřejmě namítat, že jistou míru epizodičnosti a nesoudržnosti měli i Strážci galaxie (Guardians of the Galaxy, 2014, r. James Gunn), ale tam se veškeré dění odvíjelo od orbu a vyprávění tak bylo efektivně scelováno.

Rozhodně se nejedná o realistické uchopení komiksu po vzoru Temného rytíře (The Dark Knight, 2008, r. Christopher Nolan), což nemyslím jako výtku. Tento Ayerův snímek je dost komiksově stylizovaný, podobně jako Batman v Superman, ať už na úrovni některých kostýmů, postav ( hlavně záporáci a ani například Harley Quinn není realistická postava) či barevné palety.Tón filmu se snaží držet toho jaký měly poslední trailery. V jinak docela temně laděném filmu je tak spoustu vtípků, suchých hlášek a veselých písniček.

Snímek je relativně rychlý, akční scény ostudu nedělají, občas se mihne velmi efektní záběr či scéna a film má oporu v dobrém castingu. Čistě osobně mám pak slabost pro brakové historky, drsné hrdiny a (filmovou) armádu, takže jsem i přes zmíněné výtky odcházel v docela dobré náladě. Jako u minulé DC štace však chápu nespokojenost a odmítání. Sebevražedný oddíl dokáže fungovat v rámci dílčích scén, jako celek šlape o poznání hůře. To je samozřejmě problém, zvláště dokud má za konkurenci MARVEL, kterému, přes všechno, co na něm můžete nemít rádi, nejde upřít jedno, dokáže své příběhy vyprávět velmi soudržně.

Unavená smrt

(Der müde Tod, 1921, r. Fritz Lang)

Dřív když se řeklo německý expresionismus, tak jsem si zaprvé představoval čistě hororové snímky a zadruhé jsem ho měl spojen jen se třemi filmy, Kabinet doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920, r. Robert Wiene), Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922, r. F.W. Murnau) a Metropolis (1927, r. Fritz Lang). Vůbec mi přitom nevadilo vědomí, že poslední zmíněný film je sci-fi. Proč to ale píši? No, prostě jsem zjistil, že německý expresionismus je víc než tyto tři snímky a zasahuje do větší škály žánrů než jen hororu. Jako právě Unavená smrt. Tento film Fritze Langa zůstává tak trochu ve stínu jeho slavnějšího a oceňovanějšího filmu Metropolis, který se běžně v různých žebříčcích řadí na přední místa (zároveň je to film, jehož obří rozpočet pomohl potopit celé expresionistické hnutí). Rozhodně by však kvůli tomu neměla být upozaďována, neboť se také jedná o dílo opravdu promyšlené a vynikající.

Film nejspíše vznikl pod vlvem o pět let staršího slavného amerického filmu Intolerance (Intolerance: Love's Struggle Throughout the Ages, 1916, r. D.W. Griffith) a vypráví o milenecké dvojici, která přicestovala do jedné vesnice, kde si své tajné sídlo vybudoval Smrt. Poté co si Smrt odvede jejího snoubence, se mladá žena vydá do sídla Smrti a pokouší se jeho život získat zpět. Smrt svolí a umožní získat mužův život zpět tím, že žena uchrání před zhasnutím alespoň jednu ze tří svící, jenž symbolizují lidské životy. To slouží režisérovi jako rámec pro další tři krátké příběhy. Tento Langův narativně velmi odvážný snímek obsahuje techniku příběh v příběhu a také vložený flashback a jednu zajímavou manipulaci s plynutím času.

Každý příběh se odehrává v jiném prostředí a trochu jiném období. První z oněch tří je dobrodružný film z arabské země, druhý je umístěn do renesančních Benátek a třetí je komediální příběh odehrávající se ve středověké Číně. Všechny tři jsou vlastně paralely k rámcovému příběhu. Vždy se jedna žena snaží zachránit život muži, kterého miluje před mocnějšími bytostmi (arabský kalif, italský vysoký šlechtic, čínský císař), stejně jako se protagonistka rámcového příběhu snaží zachránit svého snoubence od skonu, o nemž, jak ji Smrt řekne, rozhodl sám Bůh. To je také leitmotiv celého filmu: souboj lásky a smrti. Aby paralela ještě vynikla hrají klíčové role stejní herci.

Na rozdíl od Intolerance Lang nesestříhal příběhy paralelní montáží a nevypráví tak čtyři oddělené syžety jakoby současně, ale přerušil vyprávění rámcového příběhu a ostatní vložil do něj seřazené za sebou. To se může zdát jako mnohem jednodušší vyprávěcí struktura než zvolil Griffith ve svém spektáklu, ale má své opodstatnění. Podle mne to hlavně přispívá k vystupňování napětí. Nejde totiž jen o napětí jestli svého milence zachrání jen například princezna Zobeida (příběh první svíce), pokud ho nezachrání, tak tak se protagonistce z rámcového příběhu sníží šance na záchranu toho jejího. S každým příběhem se tak šance zmenšuje a napětí vzrůstá. Proto také je příběh poslední svíce nejdelší. Zároveň ale snímek působí méně soudržně.

Filmy německého expresionismu jsou založeny především na mizanscéně (vše co se objeví ve filmovém okénku). Unavená smrt je film hodně výpravný, ve vetší či menší míře expresionisticky stylizovaný. Kompozice tvoří výrazné kostými, bohaté dekorace a různorodá prostředí od středověkého Německa, po exotické lokace Arábie a Číny vypadají opravdu živě, bohatě a velmi efektně. Taktéž výborně vypadají filmové triky, kterých je film, a zvlášť čínský příběh, plný. To zahrnuje různá zjevování se a proměny postav, let na létajícím koberci, létající kůň a několik dalších.

Osobně mi přijde, že na toto období je tento film překvapivě akční, je v něm mnoho různého pohybu a taktéž akční scény jako útěk před pronásledovateli nebo třeba šermířský souboj. Viděl jsem od Fritze Langa zatím jen dva snímky, právě Unavenou smrt a Metropolis, a oba se mi zdáli o něco svižnější a akčnější než díla ostatních režisérů (což neznamená nezbytně lepší).

Fritz Lang byl režisér, který výborně zvládal jak atmosférické, tak akční momenty, nebál se vypravěčsky trochu experimentovat a měl dozajista úchvatný smysl pro vizuál. A tento film je toho důkazem, byť je to jen jeden z prvních kroků na cestě k projektům ještě velkolepějším, hlavně tedy jeho megalomanskou, dechberoucí sci-fi. Ačkoli bych Unavenou smrt neoznačil za jeho mistrovské dílo zcela jistě je to dílo, které vyniká a je hodno pozornosti.

Spotlight

(2015, r. Tom McCarthy)

Recenze, kterou jsem napsal před pár měsíce pro získání zápočtu z filmového semináře.

Osmaosmdesáté předávání cen Americké filmové akademie (tzv. „oscarů“) vypadalo ještě před svým začátkem jako noc, která bude patřit především filmu REVENANT Zmrtvýchvstání (The Revenant, 2015, r. Alejandro G. Iñárritu). Ten získal nejvíce nominací, brzy již ale začal být porážen jinými snímky a v samotném závěru nedokázal proměnit nejprestižnější cenu večera. Pro mnohé bylo překvapením, že si ji odnesl právě mnohem nenápadnější Spotlight, který vyhrál hned na začátku večera cenu za nejlepší původní scénář. A osobně musím říci, že vidět hlavní cenu právě u tohoto snímku mi dělá radost (byť velký podíl na tom má, že jsem prostě nechtěl, aby vyhrál právě Revenant či Room Lennyho Abrahamsona).

Spotlight je film o investigativní žurnalistice ze stejné skupiny snímků jako Dobrou noc a hodně štěstí (Good Night, and Good Luck, 2005, r. George Clooney), Zodiac (2007, r. David Fincher) a hlavně Všichni prezidentovi muži (All the President's Men,1976, r. Alan J. Pakula), který je nejspíš jeho největším inspiračním zdrojem. Film vychází ze skutečné události.

V redakci bostonského deníku The Boston Globe je vyčleněn zvláštní tým novinářů známý jako „Spotlight“, který se zaměřuje na dlouhotrvající a náročná vyšetřování. V roce 2001, poté co se k redakci přidal nový šéfredaktor, se začali zaobírat případem sexuálního zneužití dětí katolickým knězem. Postupně odhalili, že se nejednalo o ojedinělý případ, ale že v celém Bostonu je desítky kněží z historií sexuálního zneužívání a hlavně, že církev tyto zločiny systemticky zastírala a zatajovala před veřejností. Po více než rok dlouhém vyšetřování odkryl tým celý příběh a povedlo se jim změnit mnoha lidem život.

Film se nesnaží ukázat divákovi objektivní obraz události, ale mnohem více ho (stejně jako u Všech prezidentových mužů) zajímá proces jejího odhalování. A staví na tom aby nám tuto proceduru vylíčil pokud možno co nejvíce autenticky. Vyšetřování novinářů je podané jako pomalá nepříliš vzrušující činnost. Jako únavná a tvrdá práce odehrávající se převážně za stolem. Většinu syžetu tvoří rozhovory hlavní šestice novinářů s různými postavami, obětmi, duchovními, právníky a podobně, nebo sedí nad různými fascikly a snaží se rozkrýt obraz minulosti. Často jsou důležité informace církví zahlazeny, či pohřbeny v minulosti. Jak příznačně tak působí scéna, kdy důležité dokumenty najdou v tmavém sklepě s mrtvou krysou v koutu. Každá zpráva, každá teze se ještě musí několikanásobně ověřit a pátrání tak zabírá velké množství času a úsilí. Před postavami a před divákem se rozprostírá velké množství jmen, čísel a vztahů. Samá data. Ty si postavy a divák musí pamatovat a dávat do souvislostí.

Podobně jako ve filmu Všichni prezidentovi muži jsou postavy tímto sběrem a vyhodnocováním informací přímo posedlí. Skoro vždy jsou zobrazováni v práci a neustále pracují. Když někam potřebují jít mluví přitom o svých objevech, když jedí v restauraci také mluví o práci, když je jedna z postav na golfu či na oslavě rozhovor se stočí k práci, objeví se nové informace a vyhodnocují se. Pokud jsou zobrazováni doma je to také ve vztahu k práci. Ta jim soukromý život narušuje. Například Mike Rezendes má kvůli jeho neustálému pracovnímu nasazení problémy s manželkou. Další čelí své vlastní vnitřní krizi z rozčarování z tak na první pohled důvěryhodné instituce. Nikdy se ale nenechají ničím odradit v nalezení pravdy.

Přesto film vůči novinářům vyznívá velmi pozitivně, na rozdíl třeba od Zodiaca, kde je právě ta posedlost zobrazena jako velmi nezdravá, sebedestruktivní a beznadějná. Ve Spotlight se ale taková dlouhotrvající, trpělivá práce vyplatí. Snímek v podstatě skládá žurnalistice velkou poklonu a prezentuje velmi optimistický pohled na média. Pokud se k takové práci přistupuje poctivě, nestranně a nezaujatě, mohou být přesně tím nástrojem demokratické kontroly jakým by ideálně měla být.

Stejně jako vyšetřování postav samotný film volí pomalé tempo, je trpělivý a plný velkého množství detailů. Odráží tím právě tu pečlivou profesionální práci protagonistů. A maličko vypadá jako by vypadl z trochu jiné éry. Převažují na dnešní dobu nezvykle dlouhé záběry či dlouhé sledovací kamerové jízdy, když se postavy baví při chůzi. Místo střihu se někdy jen pomalu přerámuje, nebo se narativní akce inscenuje v hlubokém prostoru a postavy spolu komunikují mezi plány prostoru.

Spotlight je pomalé, poklidné procedurální drama o dlouhém a pečlivém vyšetřování a probíráním se velkým množstvím informací a velká oslava investigativní žurnalistiky. Vskutku vyžaduje od diváka trochu trpělivosti a ochotu si ukládat síť dat do paměti, ale rozhodně se vyplatí přistoupit na její hru. A určitě to není jen bublina nafouknutá velkým tématem.

A-Team

(The A-Team, 2010, r. Joe Carnahan)

Před pár měsíci jsem předpovídal, že Warcraft: První střet (Warcraft, 2016, r. Duncan Jones) vydělá balík. Seknul jsem se hodně a ukázalo se, že kdyby nebylo čínského trhu, byl by v červených (hodně červených) číslech. Moje naděje na novou fantasy trilogii tak visí na vlásku. Přitom jsem se zamyslel nad filmy, u kterých jsem si hodně přál sequel, žel nedostal jsem ho a asi nikdy nedostanu. Napadl mě například Dredd (2012, r. Pete Travis), TRON: Legacy (2010, r. Joseph Kosinski) nebo američtí Muži, kteří nenávidí ženy (The Girl With The Dragon Tattoo, 2011, r. David Fincher). A pak mě napadl právě A-Team, přičemž jsem se rozhodl se na něj po letech znovu podívat.

A-Team vychází ze stejnojmenného televizního seriálu o čtyřech nespravedlivě odsouzených vojácích živících se jako žoldáci, který se v Americe dostal na televizní obrazovky v roce 1983. Ten se dočkal celkem pěti řad a dokonce si vydobyl kultovní status. Film na jeho motivy se připravoval dlouho, prý od poloviny devadesátých let, a původně ho měl točit John Singleton, až později ho nahradil právě Joe Carnahan, jehož do té doby nejvýraznějšími filmy bylo Sejmi eso (Smokin' Aces, 2006) a Narkotika (Narc, 2002). Jeho film můžeme vnímat tak trochu jako prequel zasazený do současnosti, v němž postavy potkáváme před tím, než se začaly živit jako žoldnéři a představuje nám jak k tomu došlo, ač v poněkud pozměněné a aktualizované podobě (v seriálu je to navázáno na válku ve Vietnamu). Jsou zachovány všechny čtyři hlavní postavy i jejich charakterové rysy, schopnosti a do jisté míry i vzhled, beze změny zůstal i ústřední hudební motiv.

Film funguje jako by byl sám jednou řadou seriálu. Je rozdělen do pěti výrazně oddělených aktů, přičemž první akt slouží jako prolog k následnému vyprávění. Začíná přímo ve středu dění jedné náhodné mise v Mexiku a během akce se nám představí a elementárně charakterizují jednotlivý čtyři členové jednotky A-Team („Hannibal“ Smith, „Hezoun“ Peck, B.A. Baracus a Murdock), která se na konci díky této misi ustaví. Další čtyři akty se odehrávají o osm let později a rozvíjí se v nich jednoduchý žánrový příběh o tom, jak v Iráku dostane A-Team tajný úkol ukořistit ilegální štočky pro výrobu amerických bankovek. Jsou však podvedeni, štočky jim byly ukradeny, byl zabit jejich přítel a celý tým se dostal do vězení. Musí tedy utéct, očistit své jméno a při té příležitosti se pomstít. Každý akt je jako jeden díl seriálu, ve kterém postavy musí dokončit dílčí úkol, aby mohly dokončit svoji misi, a každý akt má svoji vlastní odlišnou akční scénu. Film naštěstí zapojuje několik motivů, které prostupují celé vyprávění, nebo alespoň jeho části (třebaže se jich rozvíjí jen málo), a tak nepůsobí jako úplně nesoudržný.

Samotný prostý žánrový příběh toho ale až tak mnoho nenabízí a jen za sebe jednoduše pokládá překážky a zvraty. Stejně prostá je charakterizace postav, jenž nepřekročí to, co se divák dozvěděl v prologové části a vývoj je omezen pouze na málo z nich, (Peck – romantická linie se Sosovou; B.A. Baracus). I ty působí spíše zkratkovitě a skokově než jako postupné rozvíjení, byť jsou velmi dobře vypointované. Co velmi dobře funguje je casting. Všem hercům role skvěle sedla, hlavně hlavní čtveřice má mezi sebou výbornou týmovou chemii a jejich rozhovory a špičkování působí velmi přirozeně a všichni svým jednoduchým postavám dokáží v každém okamžiku vdechnout život.

Vyprávění je však velmi svižné, nikde se nezdržuje a jednotlivé akty jsou relativně krátké. Celou stopáž si tak udržuje rychlé tempo, žene se vpřed z místa na místo, od akce k akci, z aktu do aktu. Vyprávění Carnahan ještě zrychluje tím, že často překrývá dvě scény, klasicky u scény z vysvětlováním plánu zároveň sledujeme i jeho provedení, ale i další. To vytváří zaprvé velmi efektní montáže (zvláště dobře vypadá scéna soud-pohřeb) a umožňuje zatajit před divákem důležitou informaci o plánu, a tak ve správnou chvíli překvapit či napnout, současně to efektivně komprimuje čas. Tím dokáže částečně odpoutat pozornost diváka od výtek z předchozího odstavce.

Režisér Carnahan se rozhodl pojmout snímek jako odlehčenou zábavu a přitlačil na komediální rovině. Film se tak pohybuje v nadsazeném a uvolněném duchu, hlavně akční scény, které zahrnují létání jsou hnány do komediálního absurdna (například scéna s tankem). Nevzdává se však být v klíčových momentech dramatický či napínavý.

V akci je film kinetický až hyperaktivní a spoléhá se převážně na relativně rychlý střih, rychlé švenky a blízké rámování. To jim dodává určitou divokost a fyzičnost nicméně hlavně v kontaktních soubojích se bohužel v kombinaci s nevhodnými kompozicemi a kamerovými úhly stává akce nepřehlednou. Ostatní akční scény už jsou na tom lépe (více zapojuje celky a delší záběry), zvláště pak (opět) ty zahrnující létání, tam se tvůrci nejvíce vyblbli, obsahují nejvíce nápadů, vtipných slovních výměn a dělají film zapamatovatelným. Hlavně tedy ta scéna s tankem.

A-Team není dílo dokonalé, není to precizně vycizelovaný akční film jako například Smrtonosná past (Die Hard, 1988, r. John McTiernan), Skála (The Rock, 1996, r. Michael Bay) či Bourneovo ultimátum (The Bourne Ultimatum, 2007, r. Paul Greengrass). I tak je to podle mne zábavná žánrová jízda, u které mě ještě dlouho bude mrzet, že vznikla jen jedna.

Na co se těším do kina

červenec a srpen

Začalo léta, začaly konečně prázdniny a já se opět rozhodl ujasnit si na další dva měsíce do jakých filmů vrazit peníze. Překvapivě jich tentokrát není tolik kolik bych čekal a dokonce by mohly postupně ubívat. První tři jsou filmy, na které chci jít určitě. Co se týče těch dalších, nejsem si jistý co od nich očekávat a definitivně se rozhodnu na základě ohlasů od kritiků a diváků, popřípadě dalších faktorů.

Jason Bourne

(Jason Bourne, r. Paul Greengrass)

V kinech od: 28.07.2016

„Jesus Christ, that's Jason Bourne!“ Po letech je zpět. Ten pravý a jediný Bourne. A zpět je taky Paul Greengrass, který stojí za druhým a třetím dílem, které považuji za geniální. Jason Bourne je tak asi můj nejočekávanější film léta a možná i roku.

Sebevražedný oddíl

(Suicide Squad, r. David Ayer)

V kinech od: 04.08.2016

Po nepříliš dobře přijatém Batman v Superman přichází DC z dalším pokusem přesvědčit, že její filmový vesmír má smysl. Tentokrát to bude (skoro) auteurský film Davida Ayera (Patrola, Železná srdce). Z traileru to vypadá fyzicky, drsně, docela temně a zároveň hravě a vtipně.

Star Trek: Do neznáma

(Star Trek Beyond, r. Justin Lin)

V kinech od: 18.08.2016

Tvůrci (hlavně scenárista a představitel Scottyho Simon Pegg) slibují návrat ke kořenům série. Fanoušci se totiž divně šklebili na Abramsovy předchozí dva kousky, hlavně na Do temnoty, kde Star Trek v podstatě transformoval do vesmírného Mission: Impossible a místo objevování kosmu se naháněl meziplanetární terorista. To by se teď mělo změnit. Já se těším hlavně na další vzrušující sc-fi dobrodružství. A na jednu z posledních rolí zesnulého Antona Yelchina.

A teď ty ne-tutovky

Legenda o Tarzanovi

(The Legend of Tarzan, r. David Yates)

V kinech od: 07.07.2016

Nové dobrodružství Tarzana, který se usadil se svou milovanou Jane v Londýně. Teď se vrací zpět do džungle a postaví se Christophu Waltzovi. Podlý zloduch, dívka v nesnázích a statečný hrdina, tohle by mohlo být velmi klasické starosvětské dobrodružství. Kritici se zatím netváří moc nadšeně na Rotten Tomatoes to má drtivých 35% pozitivních recenzi a průměrnou známku 5/10. Mám ale pořád docela chuťna to jít. Alespoň vidět v čem to tak selhává.

Krotitelé duchů

(Ghostbusters, r. Paul Feig)

V kinech od: 28.07.2016

Tak dlouho se nedařilo dostat do produkce regulérní trojku až zemřel Harold Ramis (scenárista a představitel Egona Spenglera) a začal se místo toho připravovat remake (či co to je). A tak tu máme feministickou verzi od Paula Feiga (Ženy sobě, Drsňačky, Špión). To by zajímavé být mohlo, trailery mě však moc nebaví. Zatím to chci vidět spíše kvůli tomu, že mám rád původní film.

Mělčiny

(The Shallows, r. Jaume Collet-Serra)

V kinech od: 11.08.2016

Thriller o tom jak surfařka uvízne na skále a ohrožuje ji žralok. Trailery mě zas tak nezaujaly. Naděje u mne vzbuzuje jméno režiséra (stojí za filmy Orphan, Neznámý, NON-STOP, Noční běžec, ty vyvolávaly spíše smíšené reakce, já si je ale všechny užil) a na Rotten Tomatoes to nemá špatná čísla (75% a 6.4/10). Krvavými béčky je taky člověk živ. Pokud teda nebude Blake Lively jen sedět na kameni a koukat na moře.

Můj kamarád drak

(Pete's Dragon, r. David Lowery)

V kinech od: 25.08.2016

Vůbec nevím co to je, ani jsem neviděl žádný Loweryho film. Obsazení je ale vynikající (Bryce Dallas Howard, Karl Urban a Robert Redford) a je tam drak. A už dlouho jsem neviděl pěkný rodinný film.

Buchty a klobásy

(Sausage Party, r.  Conrad Vernon, Greg Tiernan)

V kinech od: 25.08.2016

Seth Rogen (člověk zodpovědný za filmy Travička zelená, Apokalypsa v Hollywoodu, nebo třeba Interview) je prostě magor a s kamarádama vymyslel tuhle šílenost. Trochu perzifláž disneyovek, trochu horor, trochu zhulenecká komedie a nejspíš ještě tak deset dalších věcí. Doufám, že se veškerá vtipnost nevyčerpala námětem a dílčími fórky z trailerů.